Nothing to lose

29. listopadu 2012 v 21:40 | MissFreakyLuce |  Jednorázové povídky
Takže jsem měla mírně depresivní náladu, když jsem poslouchala písničku "Nothing to lose" od Billy Talent a rozhodla se díky tomu napsat další jednorázovku o frerard, protože jsem chtěla psát, ale něco úplně mimo téma, který jinak píšu. :D Tak snad se bude líbit :)

Nothing To Lose

Byl jsem to děcko, kterýho si nikdo nikdy nevšímal. To já jsem byl ten podivín, ten terč veškerého posměchu, šikany a dokonce i nedojezených objedů. To já jsem trávil celý svůj život sám a nikdo mě nechápal. To já byl ten, jehož jméno si nikdo nikdy nepamatoval. Nikdo s tím nemohl nic udělat. Ani moje máma, můj táta nebo dokonce můj brácha, který mi byl ze všech nejbližší. Život byl pro mě utrpení, které bych nepřál nikomu. Dokonce ani těm lidem, kteří si přáli mou smrt. Celé své dny jsem trávil potmě ve svém pokoji, který byl ve sklepě a poslouchal nahlas moje oblíbené písničky. Jen jsem tak ležel, uvažoval jsem. Uvažoval jsem, jestli celá tahle hra jménem život má vůbec smysl. Tedy smysl určitě má, ale ne pro někoho jako jsem já. Pro takovýho zatracence.


Byly už dvě ráno a já stále nemohl usnout. Už jsem v sobě měl dva prášky na spaní, ale účinek to žádný nemělo. Zítra je škola. Nemám hotové úkoly, vůbec nevím co se učíme. Jen se tam potloukám. Jakej to má vůbec smysl? Ta budova je jako mučírna pro lidi jako jsem já. Je to škola plná zakomplexovaných a škodolibých blbečků. Ale já už tak žít nemůžu. Zanedlouho jsem na své tváři cítil, jak se mi z očí vydraly slzy. Pláč nešel zastavit. A konec konců, takhle to chodilo každý večer. Den co den. Už jsem tak dál nemohl.
Chtěl jsem se uklidnit. Vstal jsem z postele a věděl jsem, že už neusnu. Tiše jsem se vkradl do kuchyně, abych se napil studené vody. Všichni pokojně spali. Ani by si nevšimli, kdybych zmizel - možná tak Mikey, ale až ráno. To už by bylo po všem. On je silnej, dokázal by se přes to dostat. Vykoukl jsem z okna ven. Všude byla tma. Nikde nikdo. Poklidná noc, přímo stvořená na menší procházku.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje a začal se oblékat. Co to vlastně dělám? Co chci udělat? Sám jsem netušil. Ale ano, věděl jsem to, jen jsem si to nechtěl přiznat, že to vážně udělám.

Potichu jsem vyšel z domu, aniž bych někoho vzbudil. Vál slabý vítr, zima se však prodrala až do morku kostí. Otřásl jsem se, tak jsem radši přidal do kroku, abych se trochu zahřál. Od mé pusy mi šla pára a já vlastně ani nevěděl, kam jsem chtěl jít. Byl jsem soustředěný jen na ten kamínek, do kterého jsem před sebou kopal a představoval si, že to jsou všichni ti hajzlové ze školy.
"Buzerante." "Teplouši." "Emo." "Losere." Zněly mi v hlavě nadávky, které jsem slýchal denně. Navíc ten jejich smích. Zase mi vytryskly slzy do očí a do kamene jsem kopl víc, než jsem původně zamýšlel. Jen jsem sledoval jak se kutálel a vydával jediné zvuky široko daleko. Bolest a vztek přinutily mé tělo se chvět a cítit opět ten pocit naprosté zoufalosti, ze kterého nebylo cesty ven. Vlastně bylo, už jsem o tom přemýšlel. Ale - měl jsem dost odvahy to udělat?
Podíval jsem se směrem k ulici, která vedla k jednomu mostu. Zaposlouchal jsem se do ticha a uslyšel vodu, která tekla prudkým proudem. Udělal jsem jeden krok tím směrem. Ruce se mi třásly, na čele mi udělal studený pot. V břiše jsem měl divný pocit nervozity, jako kdybych se měl každou chvíli pozvracet. Do toho ještě ten vztek a bolest, to všechno ze mě dělalo chodící trosku. Za chvíli všechno skončí. Budu osvobozen od všeho trápení a lidem okolo se uleví, že konečně přišli o dalšího pošuka. Že k tomu dalšího donutili. Nemám co ztratit. Celou dobu jsem se díval do země a až když jsem došel k mostu a dotkl se zábradlí, zvedl jsem hlavu. Jenže v tom jsem zjistil, že jsem tam nebyl sám. Na zábradlí stál jeden kluk. Byl menšího vzrůstu. Celý se třásl. Do obličeje jsem mu neviděl, jen jsem věděl, že má černé kratší vlasy s trochou sytě červené po stranách. Slyšel jsem jeho roztřesený dech. Koukal se dolů na peřeje. Nevěděl jsem, jestli mám něco říct. Ten kluk se chtěl zabít a já tu jen stál a sledoval ho. Opřel jsem se o zábradlí nedaleko něj. Opatrně, abych se zábradlím nějak nezahýbal a on nespadl dolů. Ale zdálo se, že konečně zpozoroval mojí pozornost.
"Proč jseš tu ty?" Promluvil najednou jeho - mně neznámý - hlas do ticha. Jen jsem na něj zíral s otevřenou pusou, "Přišel jsi to taky skoncovat, nebo ne?" otočil se na mě s úšklebkem na tváři. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak je neobyčejně krásný. Zelené, uslzené oči mě propalovaly pohledem, černé vlasy, které mu padaly do obličeje kontrastovaly s jeho sněhově bílou pokožku. V nosu měl piercing a jeden měl i ve chvějícím se rtu. Až teď jsem si uvědomil, že se mě na něco ptal.
"No jasně, nestojim ti ani za odpověď. Jak bych něco takovýho mohl taky čekat." Pokrčil rameny a odfrkl si.
"Ne!" Vykřikl jsem, když se jeho noha nenápadně šoupla dopředu, jen se na mě v údivu otočil, "Já jen... Nevím co ti odpovědět. Sám jsem se ještě nerozhodl." zhluboka jsem se nadechl, snažil jsem se uklidnit.

Opět ty všechny pocity uvnitř mě nutily mé tělo, aby si dělalo co chtělo, zase jsem se roztřásl, ale nebylo to zimou. Kolena se mi podlamovala a já měl zase nedaleko k pláči. Tenhle neznámý kluk mi v tom nijak nepomáhal. Právě jsem viděl člověka, který má v úmyslu se zabít. Skončit svůj život jen tak.
"Ze stejnýho důvodu tu stojim už asi dvě hodiny." Povzdechl si kluk.
"Bojíš se?" Zeptal jsem se ho opatrně.
"Smrti? Ne. Bojím se reakce mojí rodiny. Nikdo z nich doopravdy neví jak na tom jsem. Jsem asi mistr přetvářky." Začal si se mnou povídat. Rodina. To je jediné, na čem mi ještě tak nějak záleželo.
"Jseš si jistej, že je to jediný řešení?" Ptal jsem se znovu.
"A co ty? Jseš si tím jistej taky?" Odpověděl mi na otázku otázkou.
"Ne." Odvětil jsem krátce, "Ale... Už nevím co dělat. Tohle je jediný, co mě dokáže osvobodit od vší tý bolesti." rozbrečel jsem se znovu. Celá ta situace byla tak ironická, skoro jako vysněná, jako kdyby se to všechno odehrávalo jenom v mé hlavě. Taky bylo možný, že už jsem se zbláznil a tohle je jen přelud, který mě nutí, abych skočil.
"Nebylo by to hezký? Bejt volnej? Cítit se dobře? Nebo líp - necítit nic?" Pronesl zrázu zasněně a podíval se zase dolů. Jeho nohy se zase pošouply trochu dopředu. Jen jsem ztuhl.
"Nebylo by hezký, abychom se konečně přestali trápit? Abychom tímhle dali za vyučenou těm lidem, kteří s námi špatně zacházejí? Aby si uvědomili, co udělali? Nebylo by to...hezký...?" Poslední větu zavzlykal. Teď jeho špičky byly už ve vzduchu.
"Jinak - jmenuju se Frank. To jen abys věděl, koho jsi tu tehdy potkal." Už už jeho tělo začalo podléhat gravitaci.
"Já jsem Gerard." Odvětil jsem a pak se ve mně cosi hnulo. Hrozně jsem mu chtěl pomoct.
"Celkem zvláštní jméno." Zauvažoval Frank.
"A ještě zvláštnější místo a příležitost na seznamování." Nadhodil jsem.
"Neskočíš se mnou? Gerarde?" Usmál se krátce, "Nechceš to taky skončit? Nebýt srab a udělat to? Stejně takovýhle lidi skončí všichni stejně." Zamumlal Frank opět do ticha.
"Já...já si myslím, že zbabělý je to, co teď děláš ty." Pronesl jsem tiše. Když jsem Franka viděl, bylo to, jako kdybych se díval do zrcadla. Vážně jsem o něčem takovém uvažoval? Jako kdyby nebylo už dost promarněných mladých životů, "Utíkat od problémů, místo toho, abychom se jim postavili čelem. To je absurdní. Je snadný umřít, ale co takhle žít? To je přece daleko větší...výzva." pokračoval jsem ve svém proslovu. Frank zrázu začal couvat, až seskočil ze zábradlí zpátky na most. Svými dlaněmi si přikryl obličej a zhroutil se. Sedl si na studenou zem a začal brečet.
"Už ale nevím, co mám dělat." Říkal skrz vzlyky. Nedokázal jsem mu pomoct, ani poradit - byl jsem na tom stejně. Jen jsem si sedl vedle něho a váhavě mu dal ruku kolem ramen. Frank okolo mě omotal ruce a padl mi do náručí. Snažil jsem se ho utišit.
"Děkuju." Zašeptal mi do ucha. Já a Frank jsme spolu toho brzkého rána byli venku až do svítání. Svěřil se mi se vším a já jemu. Cítil jsem se líp, když jsem ho měl nablízku. Bylo to jako kdyby se najednou ukázal někdo, kdo mi rozumí, kdo dokáže to břímě nést se mnou.
A od toho dne - jsem už nikdy o věcech jako sebedestrukce nepřemýšlel. Byl tu Frank. Byl tu pro mě. A já tu byl pro něho. Byl to osud. Zvláštní, že zrovna když jsem se snažil se vším skoncovat - jsem dostal nový důvod znovu začít. Znovu začít žít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lousie Lousie | Web | 30. listopadu 2012 v 22:09 | Reagovat

lucie ach jo.
úžasný. miluju jak dokážeš vystihnout jak se asi cítěj a tak. ach jo.
<3

2 MissFreakyLuce MissFreakyLuce | E-mail | Web | 30. listopadu 2012 v 22:11 | Reagovat

[1]: Už se cítím tak trapně jak ti pořád za všechno děkuju, jseš na mě moc hodná ^__^ Jsem moc ráda, že se ti to líbí, moc to pro mě znamená x)

3 Adelas. Adelas. | Web | 1. prosince 2012 v 10:15 | Reagovat

To je úžasné :') Hrozně se mi ta povídka líbí.^^

4 MissFreakyLuce MissFreakyLuce | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 0:30 | Reagovat

[3]: moc ti děkuju x)

5 Sh Sh | 3. prosince 2012 v 12:55 | Reagovat

Jsem zase tady! A jsem strašně ráda že tu přibylo něco novýho. Budu se opakovat, ale je to naprosto krásný.. Takový úžasně smutný.. Děkuji ti, pobrečela jsem si, a až tu bude něco novýho, zase přijdu :)

6 MissFreakyLuce MissFreakyLuce | E-mail | Web | 4. prosince 2012 v 23:05 | Reagovat

[5]: Áááá, strašně moc ti děkuju :3 Opravdu? Jsem vážně moc ráda, že se ti to líbí, já to psala zrovna když jsem byla docela dost unavená, tak jsem si říkala, jestli to vůbec bude dobrý, takže jsem za to fakt ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama