Kapitola 1.

19. března 2013 v 8:17 | MissFreakyLuce |  Slave
Další ze zamračených, všedních a nebezpečných dnů v New Jersey. Byl konec podzimu, tady nevypadal však jako ten podzim, který znáte z obrázků. Samé bláto, studený vítr, zmoklé listí a ve vzduchu byl cítit smog a v noci začínalo na ulicích být víc nebezpečno, než kdy jindy. Tento den nebyl ničím výjimečný. Tedy alespoň pro většinu lidí. Pro dospělé to byl pracovní den jako každý jiný, pro děti den, po kterém následoval víkend plný odpočinku a příjemně strávených chvil a pro teenagery den, kdy si plánovali věci na divoký víkend, toto platilo i pro jednoho mladíka, o kterém se tento příběh vypráví. Tento den pro něj nebyl nijak speciální, vlastně každý víkend něco podnikal, anebo se má stát něco zvláštního? Frank Iero - kluk menšího vzrůstu s havraními vlasy, zeleno-hnědými oči a piercingem ve rtu a nosu. Každý, kdo ho nezná, by si říkal, že je to jen další obyčejný puberťák s oblibou mlátit koho se mu zachce a zbytek dne vykřikovat texty nějakých punkových písniček. Vlastně ti lidé, co si to mysleli, nebyli tak daleko od pravdy, ale tuhle samotnou pravdu nikdo nezná, protože Frank jí umí dobře utajit hluboko uvnitř sebe.


I když by si nejradši přestal hrát na něco, co není. Ale co mu jiného zbývá? Když jeho rodiče jsou zámožní lidé? Velmi úspěšní podnikatelé a obchodníci? Přece jim musí dělat dobré jméno, nebo alespoň byl tak vychovávaný. Samozřejmě nebyl tak veden svými rodiči, ale různými lidmi, kterým jeho rodiče platili za hlídání jejich jediného syna. Frank byl však odjakživa jiný. Byl to rebel každým coulem a skrývat tuhle část jeho identity celý jeho život občas stálo pěkné úsilí. I když si teď díky tomu vede tak, jak by si přál každý člověk v jeho věku. Patří mezi populární děcka na škole, chodí na nejlepší párty, jeho holka je shodou náhod roztleskávačka, předsedkyně třídy a takový ten typ, který vždy vyhrává titul o "královnu krásy". Frank ani nevěděl, jak se mezi takovými lidmi octl. Jen věděl, že jsou všichni falešní, holt místní smetánka, mezi kterou bohužel patřil i on, díky bohatství jeho rodičů.
Vždycky ho lákalo zkusit si, jaké to je doopravdy žít, žít jak on chce. Možná bude mít k tomu příležitost dřív, než si myslel.

PÍP PÍP PÍP. Tak tu ležím a říkám si, co to je za vlezlej zvuk? PÍP PÍP PÍP. Jo aha... budík. PÍP PÍP PÍP. Aspoň, že je pátek. PÍP PÍP PÍP. A má vlastně cenu jít dneska do školy? PÍP PÍP PÍP. Asi bych se měl rozhodnout rychle, než ten budík poletí z okna a strefí pošťáka jako minule. PÍP PÍP PÍP. Už jsem se zmiňoval, jak moc je těžký zvednout po ránu ruku? PÍP PÍP PÍP.
"Zavři zobák." Nahmatal jsem knoflík budíku, abych ho umlčel. Super, už si povídám i s budíkem, asi doopravdy začínám blouznit, nebo jsem zase jenom zblblej, když jsem v polospánku. Prohrábl jsem si vlasy a promnul si oči. Chvíli jsem jen ležel a snažil se přijít na to, co se mi vlastně na dnešek zdálo, že bylo moje čelo tak zpocený. Asi nějaká noční můra. Ale to není žádná novinka. Dokopal jsem se k tomu, abych vylezl z postele, sebral nějaký oblečení, co se mi válelo po pokoji a odšoural se do koupelny hned vedle mýho pokoje. Ani jsem se neobtěžoval podívat se do zrcadla. Radši jsem si věnoval dlouhou horkou sprchu. Když jsem konečně vylezl ven a oblékl se, odhodlal jsem se do toho zrcadla podívat. Hm, vypadal jsem jako vždycky, jaké překvapení. Popravdě už mě tyhle stereotypní dny přestávají bavit. Ale co to melu, celej můj život je stereotypní, nikdy mě nebavil a ani bavit nebude. Zezdola jsem uslyšel někoho dělat rámus v kuchyni a já si až pak uvědomil, že mi kručí v břiše. Vrátil jsem se do pokoje, abych sebral tašku s učebnicemi, které stejně neotevřu za celý den, mám pocit, že ty knížky ještě voní jako čerstvě koupené, a nakonec jsem se vydal dolů po schodišti, přes naší obrovskou halu až do naší nemožně velké kuchyně. Popravdě je celej dům až moc extravagantní.

"Ahoj Nancy." Pozdravil jsem svojí "chůvu" a naší paní domácí. Popravdě to byla první chůva, která se mnou vydržela. Když jsem byl mladší celou tuhle maškarádu mojí rodiny jsem si užíval a byl hrozně rozmazlenej parchant a když tu nebyli naši, vyváděl jsem všechno možný, abych vytočil moje chůvy, na tuhle to ale neplatilo. A tak pomalu, ale jistě, jsem se díky ní stal trochu lepším člověkem, přečkala se mnou i moje prvotní stádium puberty, kdy jsem třískal dveřma, vracel se bez ohlášení pozdě domů a nazýval jí vskutku "pěknými" tituly. Vlastně to byla tak trochu moje máma, vychovala mě a i když jsem si jako malej řikal, že jí nesnášim, musím říct, že je to člověk, kterej mi rozumí asi nejvíc.
"Dobré ráno, Franku." Pozdravila mě nazpět, když jsem si sedl ke stolu a ona mi podala misku s cereáliemi a mlékem, dal jsem se akorát do jídla, když si přisedla taky a založila si ruce na prsou a zkoumavě si mě prohlédla.
"Co je?" Zeptal jsem se s plnou pusou.

"Doufám, že nemáš na dnešek nějaké plány, pamatuješ, co jsem ti říkala v pondělí?" Vyptávala se mě. Ach ne, ať na mě s tímhle nechodí, jako kdybych neměl dost práce se sebeužíráním a stěžováním si, jakej můj život je, to si do toho všeho mam něco pamatovat? Jen jsem pokrčil rameny. Nancy si jen povzdechla a protočila oči.
"Tví rodiče Franku, dnes se vrací z té pracovní cesty z Tokia. Dneska máš v plánu tu rodinnou večeři." Připomněla mi. Jen jsem se plácl do čela.
"Dobře, pokusím se přijít včas." Povzdechl jsem si. Páni, to bude ale vzrůšo. Poslouchat ty jejich zážitky, jak nějaké konkurenci vytřeli zrak a jak zašli na sklenku červeného s jejich novými obchodními partnery a že se jejich firma pomalu rozšiřuje. Protočil jsem oči. To bych snad i radši překousl další párty s těma falešnýma kámošema. Aspoň se tam můžu opít. Takhle nemůžu nic. Přece mě mají za dokonalého syna, proč jim tu iluzi kazit.
"Děkuju." Přitakala Nancy a já jen kývl. Dojedl jsem a ona mi hned misku vzala a dala jí do dřezu. Vzal jsem tašku, rozloučil se a vydal se ven do garáže pro svojí motorku. Jízdy na motorce jsem si užíval, nejen, že mě po ránu probraly, ale byla to jediná dávka adrenalinu, kterou jsem si dopřával. Moje "holka" Stephanie tu motorku nesnáší, nejspíš proto, že není dost "cool" aby její "kluk" jí nevozil do školy nejlepším autem.
Dojel jsem na školní parkoviště, zabral nějaké místo pro motorku a už zdáli jsem poznal partičku svých společníků, která se uhnízdila u Stephanina auta.

"Frankie!" Vypískla Steph. Byla to taková ta holka, kterou můžete vidět v americkejch filmech jako královnu školy, asi se těma filmama inspiruje. Jak vzhledově, tak povahově. Ani nevim, jak jsme spolu začali chodit, asi nějakej zkrat. Nejspíš protože jsem nejbohatší kluk ze školy a ona nejbohatší holka, z nás automaticky dělá pár. Kdoví. Jediný co si pamatuju, je to, že jsem byl hodně opilej, když jsem s tímhle "chozením" souhlasil. Bylo to už dávno, někdy v druháku. Už to jsou dva roky. Za tu dobu se toho leccos změnilo. Třeba moje sexuální orientace. O tom pochopitelně nikdo neví. Když jsem k nim došel, Steph se mi pochopitelně vrhla okolo krku a políbila mě. Líně jsem polibek oplatil, takovým tím stylem 'no-dobře-když-jinak-nedáš' nebo 'tak-to-udělam-ať-mě-přestaneš-otravovat', ale to ona očividně nezpozorovala.
"Doufám, že jsi nezapomněl, co máme dneska v plánu." Zapištěla mi do ucha. Začínal jsem být na její hlas alergickej. Proč jí vlastně trpim? Jo, aha, ono se jí nedá zbavit. Ne jednou jsem se jí pokoušel dát kopačky, ale skončilo to tak, že mi vzlykala u kolenou, pak to přešlo do stádia vyhrožování, že si něco udělá anebo že ze mě udělá ve škole trosku. Takovýhle scénky jsem fakt "zbožňoval", takže jsem to už pak ani nezkoušel.

"Ehhh... Ať je to co chce, už něco v plánu mám." Najednou mi rodinná večeře přišla vhod.
"A co je důležitější než výročí s tvou přítelkyní?" Zatvářila se dotčeně. Jen jsem si povzdechl.
"Neměli jsme výročí minulej měsíc?" Ptal jsem se, když mě chytla za ruku a vešli jsme i s ostatními do školy. Jen zakroutila hlavou, že se jí její blond kudrlinky rozletěly do všech stran a zakoulela na mě jejíma pronikavě modrýma očima.
"To bylo výročí, kdy jsme se dali dohromady, tohle je výročí od našeho prvního rande." Vysvětlovala mi důležitě. Spíš mi to připadalo, jako kdyby si ta všechna výročí vymejšlela, abych jí každej měsíc něco kupoval.
"Aha a kdy bude výročí našeho prvního držení se za ruku?" Poukázal jsem schválně na naše propletené ruce.
"To není sranda, Frankie." Opravdu jsem začínal tohle oslovení nenávidět, "Tak co je důležitější než JÁ?" zeptala se znovu. Hm, měl jsem jí odpovědět, že nejspíš všechno okolo, dokonce i špinavý prádlo pod mojí postelí, ale místo toho jsem jí popravdě odpověděl: "Rodiče se vracej z pracovní cesty." proč jsem tak milosrdnej? Jakmile jsem zmínil rodiče, Steph začala couvat.
"Ááá, tak to nic, vynahradíme si to jindy." Řekla a mávla svou volnou rukou.
"Třeba." Pokrčil jsem rameny.
"Co máš teď za hodinu?" Vyptávala se mě.
"Teď mam matiku, ty?" Zeptal jsem se s předstíraným zájmem.
"Já teď mám volno, trénujeme s holkama novou sestavu." Jo, slyšíte správně, moje holka je náhodou i roztleskávačka.
"Tak fajn, měj se." Nechal jsem jí mi dát ještě jednou pusu, když jsme se rozcházeli jinými směry. Se mnou šel ještě jeden kluk z naší party. Jmenoval se Danny, svalovec, měl asi dva metry a v hlavě vygumováno, myslel si, že je to bůh a přitom se sotva uměl podepsat, platil si lidi, aby mu dělali domácí úkoly. Cestou do třídy mi něco mektal o nějaké jeho nové holce, oprava - oběti.

"A tak jí řikam, že když už jsme u mě v pokoji, tak proč se neposunout dál, že jo, no a ona začala vyvádět, že je ještě moc brzo, můžeš mi vysvětlit, co je na tom, když po ní chci něco víc po pěti dnech? Začala mi vykládat takový to, že když jí mám fakt rád, tak že počkam a tak dále, vždyť to znáš, určitě sis prošel se Steph tim samym, ale já nejsem jako ty, že dokážu s jednou holkou vydržet dýl jak dva tejdny." Zasmál se a strčil do mě, že jsem skoro odletěl na druhou stranu chodby, celou dobu jsem mlčel, ale on po mně vyžadoval nějakou radu. Pravda byla, že u Steph jsem si tímhle nemusel projít, protože k jejímu neštěstí mě holky nijak nepřitahujou. Mezi náma došlo k něčemu víc jen párkrát a nijak super zážitek to nebyl, hlavně si to skoro nepamatuju, protože jsem byl vždycky namol.
"Eh… Já nevim, jestli to chceš uspěchat, tak udělej něco romantickýho, pak jí vyznej lásku, však víš, takový ty věci na který hodný holky letěj." Mávl jsem nad tím rukou.
"Jo, dík kámo." Zadumal se a pak do někoho narazil, ten dotyčnej spadl na zem. Podíval jsem se dolů a viděl jsem jen nějakýho kluka s afrem.

"Laskavě dávej bacha na cestu, Toro, příště by to nemuselo bejt tak měkký přistání." Strčil do něj ještě jednou Danny, když ten kluk vstal. Byl mi povědomej. Jo aha, tenhle se mnou chodí na matiku, sedí vedle mě.
"Děláš si srandu? To tys napálil do mě, laskavě ten svůj tupej pohled věnuj i cestě přes sebou, jo?" Obořil se na něj kluk, jak se asi jmenoval. Rick? Ronald? Richard? Ne, bylo to něco kratšího, Ross? Ne, Ray, stoprocentně Ray.
"Co si to dovoluješ, ty šmejde!?" Vyjel na něj Danny a už se napřahoval.
"Hej hej! Danny, klid." Chytl jsem ho, "Přece nechceš mít další průser." Domlouval jsem mu, když se na mě podíval, jako kdybych byl nějakej zrádce, co chrání "spodinu". Danny se nasupeně podíval na Raye a pak se uklidnil.
"Dneska jsi měl štěstí Toro, tak si toho važ, ty debile." Varoval ho Danny a pak jsme se vydali na matiku. Danny si sedl vedle nějaké holky dopředu a když jsem si všiml, jak jí hladil po noze pod lavicí, došlo mi, že to je jeho nový objev. Chudák holka, vypadá celkem normálně. Já si jako vždy sedl až úplně dozadu na své místo a Ray pak přišel do třídy, nevěnoval Dannymu ani pohled, zatímco Danny ho přímo vraždil svými zalezlými oči. Ray se posadil vedle mě a vytáhl si mlčky učebnici. Nakonec jsme zaslechli zvonek a učitel nikde. To je typický, vždycky chodí asi o půlhodiny později.

"Umm…" Začal Ray, byl nezvyk ho slyšet, ani jsme spolu nemluvili, maximálně když jsme nadávali, že nám něco nešlo vypočítat, ani jsem ho neznal, ale nebyl to tak špatnej kluk, takovej tichej společník do lavice, "Dík, žes mi zachránil krk… víš… před Dannym." Kývl hlavou k Dannymu v první lavici, kterej si něco šuškal s tou holkou. Jen jsem mávl rukou.
"V pohodě, Danny se prostě neumí ovládat, ale bejt tebou ho fakt už neprudim, příště bych u toho nemusel bejt." Pokrčil jsem rameny.
"Jasně." Přikývl Ray a pak bylo zase ticho. Nakonec přišel učitel, začal se omlouvat za svůj pozdní příchod a zahájil výuku. Jen jsem se uvelebil na židli a začal sledovat, co tam čaroval na tabuli a předstíral, že tomu rozumím, aby mě nevyvolal, taktika, která zabírá na každýho učitele. Po chvíli mě to však přestalo bavit, tak jsem se rozhlížel po třídě, neustále kontroloval čas a pak sjel na to, co si Ray čmáral do sešitu. Připadalo mi to jak nějaká přísloví, nebo tak něco, ale až pak jsem si uvědomil, že se to rýmuje, skládá songy? Když jsem se do toho začetl, texty mi začaly připadat jaksi atraktivní. Pak si začal črtat různá loga tří slov "my chemical romance".
"Nějaká skupina?" Zajímal jsem se. Ray se na mě ohlédl.
"Ehm… No… Ale jo…" Pokrčil rameny a dál si črtal.
"Asi nejsou moc známí co?" Vyzvídal jsem, docela se v hudební branži orientuju a tahle skupina mi podle textů připadala, že to bude něco do hudebního stylu, co posloucham já.
"Popravdě skoro vůbec." Zasmál se Ray, "Jsem jejich kytarista." vysvětlil. Jen jsem vědoucně přikývl. Bylo to fajn slyšet, že je tu taky někdo, kdo je do hudby, doma občas hraju na kytaru a skládam, když není co na práci.
"Bezva, máte už nějaký koncerty, nebo pořád někde zkoušíte?" Vyptával jsem se dál.
"Hrajem každej pátek a sobotu v jednom malým klubu, jestli chceš, můžeš se přijít dneska podívat. Hrajem od devíti večer, ten klub se jmenuje Black Rose, je to sice v horší čtvrti města, ale je to tam celkem fajn." Rozpovídal se. Popravdě mi to připadalo jako nejlepší plán na strávení večera.

"Rád bych přišel… ale už něco mam. Možná příště." Zadumal jsem nahlas.
"Dobře, nevadí, nejspíš máš lepší plány, než si poslechnout ty naše filozofický písničky." Zachechtal se.
"Věř, že kdybych mohl, tak přijdu." Vykulil jsem na něj oči. Ray přikývl, že mi věří a pak už jsme byli zticha. Konec hodiny přišel celkem rychle a já se s Rayem rozloučil a opět jsem se s Dannym vydal za ostatníma na školní hřiště, podívat se na trénink Stephanie. Každou chvíli na mě mrkala a mávala a myslela si, kdovíjak není sexy, když tohle dělá. Mně to občas spíš připadalo, jako kdyby měla tik v oku nebo epileptickej záchvat. A vlastně po zbytek školního dne se nedělo nic zvláštního. Po škole jsem se vydal hned domů, jak jsem slíbil Nancy, protože jsem se musel dát do kupy. Vešel jsem do domu a už cítil vůni jídla linoucí se z kuchyně a pak i uviděl Nancy, která lítala sem a tam, aby bylo všechno perfektní.
"Ach! Franku! Konečně. Tvoji rodiče jsou už na letišti, běž se honem převléknout." Hnala mě po schodech nahoru s utěrkou v ruce, radši jsem běžel, jinak by bylo možný, že by mě s ní zflákala, jak to měla v oblibě, když byla vynervovaná a já jí to nijak neulehčoval. Dal jsem si znovu sprchu, protože jsem jako poslední hodinu měl tělák a sprchování s ostatníma klukama bylo prostě moc riskantní. Vyšel jsem z koupelny jenom v trenkách a Nancy zase letěla nahoru s utěrkou v ruce.
"Franku! Sakra dělej! Tvoji rodiče už jsou na cestě!" Popoháněla mě a ta utěrka se podivně kývala v její ruce, tak jsem radši zapadl k sobě do pokoje a vytáhl nějaké "slušné" oblečení, co mi máma vybírala. Nějaké černé kalhoty a k tomu jsem si vzal prostě bílé tričko, učesal jsem se a musel vyndat piercingy i náušnice, protože vím, jak táta vždycky vyvádí, když je na mě vidí. Ještěže neví o těch tetováních, co mam pod tričkem, asi by byli schopní zaplatit laserové odstraňování.
"NO TAK FRANKU! KDE JSI? POJĎ MI POMOCT PROSTŘÍT!" Řvala na mě Nancy.

"UŽ JDU!" Zařval jsem nazpátek. Měl jsem Nancy rád, ale ve stresu brnkala lidem vážně na nervy. Utíkal jsem dolů, Nancy mě ještě přejela pohledem, jestli je vše v pořádku a pak mě nahnala do kuchyně, abych jí se vším pomohl. Ach jo. Pečeně. Jsem vegetarián. Povzdechl jsem si a doufal, že mi rodiče odpustí, když maso vynechám.
Za chvíli už nebylo co na práci, tak jsem si sedl na gauč do obýváku a čekal, zatímco na mě Nancy nadávala, že jsem jí pomuchlal perfektně nažehlené dečky na gauči.
"Zkrátka moc vyšiluješ, Nancy. To chce klid." Protočil jsem oči a usmál se, ale to mi přistál výchovný pohlavek, ale hned mi začala upravovat vlasy, kde je tím pohlavkem rozcuchala. Nakonec jsme uslyšeli auto na příjezdové cestě.
"Už jsou tady!" Vykoukla Nancy z okna, podívala se rychle do zrcadla, uhladila si sukni a účes a otevřela s nejvřelejším úsměvem, který mi darovala vždycky jenom o Vánoce.
"Dobrý večer, Mary, Anthony !" Pozdravila je.
"Dobrý dobrý, Nancy." Odvětil jí táta. Pak oba vešli do haly.
"Kde je náš synáček?" Vyptávala se máma. Jen jsem protočil oči, aha, takže je zajímam jen když překročej práh dveří od domu? Ale za celou dobu jsem jim nestál ani za blbej telefonát.
"Tady!" Zavolal jsem a vstal z gauče. Máma mě objala a líbla na tvář, táta mě objal a poplácal po zádech.
"Tak se půjdeme najíst. Sushi je sice výborné, ale vaší pečeni v pohodlí domova se nic nevyrovná, Nancy." Usmál se na ní táta a Nancy se trochu začervenala a zdráhavě se usmála.
"Pravda, pravda." Řekla máma když odkládala si kabát, stejně jako táta bundu.
"Tak se přesuneme do jídelny." Navrhla Nancy a uvedla nás tam. Všichni tři jsme usedli ke stolu a Nancy se vzdálila do kuchyně, nejspíš douklidit ten nepořádek, co udělala při vaření.
"Naporcuju to maso." Ujal se táta nože a začal krájet. Jen jsem si povzdechl, chudák zvíře.
"Tak povídej Franku, co škola? Přátelé? Pořád chodíš se Stephanie?" Vyptávala se máma, když si nalévala víno.
"Ummm… Škola je fajn, pořád to samý, stejně jako kámoši a Steph." Pokrčil jsem rameny.
"Čteš Franku? Tvoje slovní zásoba není zrovna bohatá." Napomínal mě táta, tohle mi fakt chybělo, naložil mi porci masa na talíř a já si povzdechl a nandal si pořádnou porci salátu.

"Jo, čtu." Protočil jsem oči a zakoukal se do talíře. Když jsme všichni měli jídlo na talíři, rodiče mě pochopitelně začali nudit jejich historkami, které byly pořád o tom samém, ani jsem nemusel poslouchat a vystačil si s tím, že jsem odpovídal naoko překvapeným "Ách" "Vážně?" a "A co se dělo pak?" a oni si s tím nejspíš vystačili. Když se do konverzace zabrali, začali mě jako vždy přehlížet, jen jsem tam tak seděl a sledoval je. Neví toho tolik. Vidí mě zřídka několikrát do roka, jsou pro mě cizí. Kdo jsou tihle lidé? Občas jsem se ptal, jestli jsem byl naplánovaný jako všechno v jejich životě, nebo jsem byl chybička, která se vloudila. Možná proto se mi nikdy pořádně nevěnovali? Nikdy jsem pořádně nepoznal, co to je, mateřská láska. Nebo hraní fotbalu s tátou a spoustu dalšího. Neví nic. A to všechno kvůli nim, kvůli nim žiju život, který mě neláká, kvůli nim zapíram kdo skutečně jsem. Začalo se to ve mně zase vařit, když mě déle přehlíželi.

"Takže Franku, už jsi v posledním ročníku, díval jsem se na nějaké univerzity a narazil na jednu na Floridě, tam by se ti určitě líbilo, je zaměřená na ekonomii, jistě z tebe bude mladý vzdělaný muž, který udělá naše břímě, které nám dává firma, o něco lehčí." Začal ke mně táta promlouvat. To už přesahovalo všechny meze. Nedokázal jsem si nepovzdechnout a hodit vidličkou do talíře.
"Franku, copak? Večeře ti nechutná? Sněz tu pečeni." Napomínala mě máma. Další věc, co mě namíchla.
"Jsem vegetarián." Obořil jsem se na ní.
"Nebuď hloupý, maso potřebuješ, jez." Zasmála se mi, jako kdyby to byl nějaký můj další pubertální výrok.
"Jsem vegetarián už dost dlouho, kdybys tu byla častějš, možná si toho všimneš." Zakroutil jsem hlavou. Máma na mě zírala s otevřenou pusou.
"Frankline Anthony Iero, okamžitě se omluv své matce." Napomenul mě táta.
"Za co? Vždyť je to pravda." Když už jsem v tom, tak jim to vyčtu. Ani nevim, co to do mě vjelo, prostě se to nahromadilo a muselo to ven.
"Sněz tu pečeni!" Zařval na mě. Jen jsem ten talíř odsunul dál a založil si ruce na prsou. Táta se zhluboka nadechl.
"Dobrá tedy, když chceš být vegetarián, tak buď." Procedil skrz zuby, "Je tu ještě něco, co nám uniklo?" probodl mě pohledem, stejně jako moje šokovaná máma. Skousl jsem si ret, kde chyběl piercing, přemýšlel jsem dlouho, jestli to mám říct, nebo ne.
"Vlastně…" Nadechl jsem se, "Unikla vám většina. Například to, že tohle vůbec nejsem já. Škola mě nebaví, nechci jít na nějakou pitomou ekonomickou univerzitu, tati, nerozhoduj za mě, je to můj život!" zvýšil jsem hlas. Tátovi na čele vyskočila žilka, jak se vztekal.
"No tak Franku, co to do tebe vjelo? Já tě nepoznávám." Chytla se za hruď máma.
"Protože si se svým skutečným synem neměla ještě tu čest." Odsekl jsem.
"No dobrá tedy, tak co si mladý pán ráčí dělat po střední? Hm?" Začal si táta.
"Chci žít, chápeš tati? Dělat muziku, prostě něco, co mě bude bavit." Řekl jsem skoro toužebně. Táta se mi pomalu vysmál do obličeje.

"To chci vidět, jak tě tohle uživí, ty a muzika, ha ha." Začal se zase smát.
"A proč by ne." Pokrčil jsem rameny.
"Vždycky jsme ti dávali první poslední. Nemyslíš, že bys mohl prokázat trochu vděčnosti a chovat se tak, jak je třeba? Co od nás ještě chceš, proboha?" Ptala se mě máma.
"No, já nevím, třeba trochu lásky?" Střídal jsem pohled od jednoho k druhému. Táta vstal ze židle a máma ho začala napomínat.
"Vypadni do svého pokoje." Řekl nasupeně.
"Jo jasně, stejně bych to tu s vámi nevydržel, nikdy jsem vám totiž nestál ani za to, abyste se o mě trochu zajímali, že jo? Radši bych si měl zalézt a neotravovat vás." Pomalu se mi začínaly hrnout slzy do očí.
"FRANKU!" Zařvala na mě máma.
"Co je!? Stejně jsem byl jenom jediná chyba, kterou jste udělali, že jo !?" Zařval jsem znovu.
"KDYŽ TI TAK VADÍME, TAK ODTUD VYPADNI, HNED!" Rázoval si to ke mně táta.
"Kdybyste mi aspoň volali, nebo projevili nějaký zájem, možná byste mi ani tak nevadili! Já se ale občas ptám, jestli jste vůbec moji rodiče!" A v tu chvíli toho bylo moc. Táta to nevydržel a jednu mi vrazil. Jen jsem otočil hlavu a podíval se mu nenávistně do očí.

"SKONČILI JSME SPOLU, ROZUMÍŠ, TY NEVDĚČNÍKU!?" Zatřásl se mnou táta.
"Já s váma skončil už dávno!" Vrátil jsem mu to. Táta si položil hlavu do dlaní.
"Sbal se…"
"ANTHONY!" Zakřičela máma.
"NE! Mary, právě se nás vzdal, vzdal se svého života, kariéry i všeho, co jsme pro něj udělali…"
"A CO JSTE UDĚLALI? POSÍLALI PENÍZE?!" Zařval jsem na něj.
"SKLAPNI! HNED SE SBAL A VYPADNI Z TOHOHLE DOMU!" Vykázal mě. Jen jsem se uchechtl. Jasně, nejsem podle jeho představ, nemám místo v jeho životě, stejně jako všichni ti lidé, co neudělali něco po jeho.
"Anthony, tohle nemůžeš! Vždyť je to náš syn, zkrátka se to nějak vyřeší!" Začala najednou máma, ale taky na mě hleděla jak na špínu. Táta si povzdechl a sedl si na židli.

"Nech nás alespoň o samotě, ty parchante." Prskal na mě.
"Fajn." Řekl jsem se slzami v očích a vydal se do svého pokoje, když jsem zaslechl jejich rozhovor.
"Pošleme ho do té školy na Aljašku… Je tam speciální výcvik pro lepší morálku…" Domlouvala mu máma. Jak milý.
"To mu srazí hřebínek. Hned tam zavolám." Rozhodl se táta. Tohle už bylo moc. Došel jsem ke svému pokoji, rozrazil dveře, že div nevyletěly z pantů a spadl na postel. Rychle jsem dýchal, měl jsem záchvat vzteku, chtěl jsem křičet, mlátit všechno co mi přijde pod cestu a tak jsem jen popadl polštář a řval do něj z plných plic. Nakonec jsem se uklidnil. Nemohl jsem pořád uvěřit, že jsem to všechno řekl, ale… bylo to venku. A já to nemohl vzít zpátky. Aljaška… Nikam nepotáhnu. Chtějí mít ode mě klid? Mají ho mít. Za pár minut jsem už vytahoval větší tašku, co jsem našel a začal do ní házet oblečení, důležité věci a všechny svoje úspory. Takhle to dál nejde. Prostě začnu žít po svým, oni si s tím už poradí, stejně to nejspíš asi ani nezaregistrujou. Hodil jsem na sebe svoje starý dobrý rozdrbaný džíny, černý tričko, mikinu s kapucou a nějakou tmavou bundu, co jsem našel zahrabanou ve skříni. Ještě jsem si nandal zpět piercingy a naposledy se podíval na svůj pokoj. Je konec. Už to takhle dál nejde. Začnu novej život… Pryč od lidí, který mi působí jenom bolest. Zabouchl jsem znovu dveře a vydal se dolu po schodech.

"Kam si myslíš, že jdeš!?" Zakřičel na mě táta. Jen jsem se otočil na patě a podíval se na něj i na mámu. Táta se vyjeveně podíval na moje piercingy a pak zrudl ještě víc vzteky.
"Jdu pryč, nikam na Aljašku nepůjdu, když se mě chcete zbavit, takhle to bude nejlepší pro všechny. Stejně si na to rychle zvyknete, že syna nemáte. Jo a jen tak pro vaší informaci, místní smetánka mě štve, nejradši bych jim všem rozmlátil hubu, nějaký vaše opery a drahý restaurace mi lezou krkem a Stephanie je nejotravnější holka, co znam, jo a taky - jsem gay." Vpálil jsem jim do obličeje a oni němě stáli na místě, tak jsem se jen otočil, hodil na sebe tenisky a už byl u dveří, když mě táta otočil a chytl za rameno.
"Nikam nejdeš mladíku!" Zařval na mě, "A teď pro tvojí informaci - opravdu jsi byl jedna velká chyba." Škodolibě se usmál. Vzteky jsem zaťal pěst a o zlomek vteřiny později přistála na tátově obličeji.
"VYPADNI!!!" Zařval, když se chytil za nos. Jen jsem vrhl poslední pohled na mámu, která byla tak trochu pořád v šoku, ale dívala se na mě jako na nějakou další jejich konkurenci. Odfrkl jsem si a vydal se do garáže pro svojí motorku.
"Franku!" Zavolal na mě známý hlas.
"To je v pohodě Nancy… Díky za všechno, vážně si toho moc vážím, co jsi pro mě udělala." Řekl jsem jí, když jsem nasedal na motorku a ona mě objímala.

"Já… moc mě to mrzí, nejspíš kvůli tomuhle dostanu vyhazov… a… Franku… moc mě mrzí, co sis všechno musel vytrpět, snad jsem na tebe nebyla tak moc přísná." Pohladila mě po temeni hlavy.
"Díky tobě nejsem rozmazlenej parchant. Díky tobě jsem si naučil vážit věcí a díky tobě jsem se naučil si jít konečně za svým. A máš na lepší práci než dělat pro ně Nancy." Chytl jsem jí pevně za ruku.
"Byl jsi pro mě jako můj syn, kterého jsem nikdy neměla." Nahrnuly se jí další slzy do očí a objala mě pevně.
"A ty jako moje máma." Slabě jsem se na ní usmál, "Všechno bude v pořádku, neboj." Poplácal jsem jí po zádech.
"Franku… Tady máš nějaké peníze, budeš je potřebovat…" Dávala mi balíček do ruky, ale já jí ho vrátil.
"Ne, něco mám naspořeno, ty peníze potřebuješ…" Dával jsem ruce na řídítka, pak si Nancy povzdechla a opět mě naposledy objala a dala mi do kapsy nějaký papírek s telefonním číslem a adresou.
"Když budeš něco potřebovat, vždycky můžeš zavolat, nebo přijít ke mně, Franku, hlavně ať se ti něco nestane. Hodně štěstí." Poplácala mě po zádech.
"Děkuju, i tobě Nancy. Zatím se měj." Líbl jsem jí na tvář a nastartoval motorku a nechával za sebou jí, celý dům, moje rodiče, mojí plánovanou budoucnost, ale i bolestnou minulost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama