Kapitola 2.

2. dubna 2013 v 19:35 | MissFreakyLuce |  Slave
Dlouho jsem na motorce kroužil okolo města, sem a tam, nechal si plynout myšlenky hlavou a pořád jsem se sám sebe ptal, jestli je to vážně pravda, že jsem to udělal, že jsem se na všechno vykašlal a začal konečně dejchat. A vážně se mi to nezdálo. Přemýšlel jsem co dál… musel jsem se někde ubytovat, ale musel jsem šetřit, než si najdu nějakou brigádu. Nejlevnější ubytování je v horší části města, tak jsem se vydal tam, co mi zbývalo. Zpomalil jsem tempo a koukal okolo, jestli najdu nějaký hotel, nebo tak něco. Místo toho moje oči zaregistrovaly vřavu lidí před nějakým barem Black Rose. Kde jen jsem to jméno slyšel.
Ray.



Jo, tam dneska hraje jeho skupina. Podíval jsem se na čas na mobilu. Za chvíli bylo devět, takže jsem to přece jen nakonec nějak udělal, abych se na něj přišel podívat. Najednou jsem téměř na vše zapomněl a ucítil podivný nával vzrušení, když jsem parkoval motorku blízko baru a vměstnal se mezi lidi, abych se dostal dovnitř. Bylo to snadný, jednou jsem byl konečně vděčnej za svojí vejšku. Bar byl celkem malej, ale přeplněnej. Nejspíš to nebude tak hroznej podnik. Kupodivu jsem našel u baru volný místo, tak jsem se ho hned ujal a řekl barmance, ať mi dá jedno pivo. Jen jsem tam tak seděl a popíjel, doufal jsem, že uvidím třeba Raye, i když ten adrenalin v žilách byl celkem fajn, pořád jsem se tu cejtil nejistě. Tolik nebezpečně vypadajících lidí na jednom místě, ale… pak jsem se podíval na svůj odraz na flašce piva. Nelišil jsem se od nich. Ne nijak výrazně. Jako bych sem patřil. Teď jsem jeden z nich, jedna zatracená existence, co se musí potloukat životem na vlastní pěst.

Barmanka se na mě najednou podívala a zasmála se.
"Co?" Zamračil jsem se na ní. Jen zavrtěla hlavou a otřela bar.
"Nic… Jen jsem tě tu nikdy neviděla, znám všechny v tomhle baru, máme jenom stálý zákazníky, někdo novej je tu zřídka, co tě sem přivedlo?" Vyptávala se.
"To je dlouhej příběh…" Zamyslel jsem se na chvíli, všechny ty slova co padly doma, nebylo lehký na to myslet, natož pak o tom mluvit.
"Takže tajnůstkář." Pousmála se, "Jsem Jamia, mimochodem." Podala si se mnou ruku, nevypadala o něco starší, než jsem já.
"Frank." Odvětil jsem krátce a usrkl si piva.
"A támhle jdou naše hvězdy." Zaculila se na pódium, kam se nahrnula většina lidí a já přes ně stěží zahlédl čtyři postavy. Jedna z nich měla afro, jo, to byl Ray. Za bubny si sedl nějakej blonďatej kluk s piercingem ve rtu, pak tam nakráčel kluk s delšíma tmavě hnědejma vlasama sčesanýma dozadu, aby mu nepadali do čela, ten hrál na basu, nemohl jsem si nevšimnout, jak divně stojí, kolena u sebe, jako kdyby nemohl udržet rovnováhu a pak přišel nejspíš frontman skupiny a taky upoutal mojí pozornost nejvíc. Měl rozcuchaný černý vlasy, zpoza kterých vykukoval takovým zvláštním, možná dokonce i zastrašujícím, ale neskonale atraktivním pohledem, na dálku bylo těžký určit jeho barvu očí, ale tipl bych si, že byly hnědé. Přes obočí měl lepenku, jako kdyby ho někdo nedávno praštil něčím po hlavě. Znáte takovej ten pocit, když vidíte někoho poprvý a hned se vám začne líbit, tak to přesně jsem právě cejtil. Chopil se mikrofonu a rychle přestřelil pohledem po klubu. Všichni byli oblečení hlavně do černé barvy, měli kožené bundy, taky doplňky jako řetězy, kožené rukavice a tak podobně.

"Jak se dneska máte!?" Zařval do davu a já se rozplýval nad jeho hlasem, když se vřava lidí rozhodla zakřičet jako odezvu. Jamia se uchechtla.
"Zdá se mi to, nebo je to slina, co máš na bradě?" Podívala se na mě a já si tam hned připlácl ruku. Moje brada byla naprosto suchá, ale zrudl jsem, že mě Jamia přistihla při činu, "Slyšel jsi je už někdy?" vyptávala se, můj ruměnec na tváři okatě ignorovala.
"Ne… Vlastně jejich kytarista se mnou chodí na matiku… teda chodil. Slíbil jsem mu, že se přijdu někdy podívat, tak jsem tady." Vysvětloval jsem jí.
"Ray je fajn kluk, někdy se mi zdá, že on jedinej je drží tak nějak při zemi." Zasmála se.
"Ty je znáš?" Vyptával jsem se dál.
"Docela dost, to díky mně tu vystupujou. Občas tu po vystoupení seděj a popíjej." Pokrčila rameny.
"Kdo je ten zpěvák?" Nemohl jsem se nezeptat, Jamia je znovu uchechtla.

"To je Gerard." Hmm, má pěkný jméno, "On a jeho brácha Mikey, to je ten co hraje na basu, to neměli v životě moc lehký, pak potkali Raye a Boba, to je ten co hraje na bubny, který měli podobný problémy a hudba je prý to jediný, co umí a co je drží nad vodou, maj velký plány. Myslím, že to dotáhnou daleko." Přitakala. Jen jsem přikývl a vyčkával, až začnou hrát. Když se rozezněli první tóny kytary, basy a údery bubnů, oněměl jsem. Byli tak sehraní. A proboha, Ray Toro je bůh. Jen jsem zíral, tomu se nikdy nemůžu vyrovnat. A pak mi něco došlo. Sakra - moje kytara, zůstala doma, teda v tom domě. Ale hned jsem na to přestal myslet, když Gerard začal zpívat. Bylo to jako kdyby mě zhypnotizoval, všichni mě úplně uchvátili. Ani jsem si neuvědomil, že jsem položil pivo a šel se podívat blíž. Zanedlouho jsem stál uprostřed vřavy lidí a házel s sebou do rytmu, stejně jako ostatní. Pomalu jsem se protlačil dopředu, abych si to víc vychutnal. Nakonec jsem byl těsně pod pódiem a sledoval je jak jejich největší fanoušek, jak snadno si mě získali. Podíval jsem se na Raye a snažil jsem se něco odkoukat, pak hodil pohled do davu a všiml si mě. Začal se usmívat od ucha k uchu a kývnul na mě, jen jsem kývl zpátky na pozdrav. Jen co skončila první písnička, šli se všichni napít piva, které měli položené na aparatuře a následně ihned pokračovali. Hltal jsem každé jejich slovo, jejich texty byly tak pravdivý, tolik se mě dotýkaly, tolik mě nutily přemýšlet nad tím, jakou jsem měl kvůli rodičům bolest a o tom, jak jsem to konečně překonal, nebo spíš - jak to musím překonat. Ani jsem si neuvědomil, že jsem začal brečet. Gerard si mě všimnul. Přímo mě sjížděl pohledem, sakra, teď musim vypadat jak naprostej idiot, že tu řvu, když si to všichni užívaj. Jen se na mě povzbudivě usmál a já ucítil, jak se mi podlomily kolena. Byl jsem jako omámený, natolik, že jsem si ani nevšiml, že se za mnou začalo něco dít.

"CO ŠAHÁŠ NA MOJÍ HOLKU TY HAJZLE!?" Zaslechl jsem jen a pak se to stalo. Strhla se rvačka, tak mocná, že se přidali i ostatní. Když přestali hrát i kluci na pódiu, otočil jsem se, co se děje, ale neměl jsem to dělat, hned na to jsem dostal bezdůvodně ránu do obličeje. Jakoby jedna dneska už nestačila. A ještě do toho samýho místa. Přestal jsem se ovládat, otočil jsem toho hajzla s čírem k sobě a vrátil mu to v plný parádě. Zanedlouho jsem se součástí té rvačky stal i já, ale k mému neštěstí tu měl ten kluk i kámoše, který na mě šel zezadu a zanedlouho jsem byl někde uvnitř toho rozbouřeného davu, dál od pódia, ležel jsem na zemi a kryl si hlavu, ale pořád jsem cítil jak mě kopou, všude po celém těle, nebo na mě šlapou, přišlápli mi i vlasy, tentokrát to nebyly slzy smutku, ale bolesti. Už jsem si pomalu říkal, že takhle skončí můj život, kterej jsem pořádně ani nezačal žít, když mě v tu chvíli někdo začal tahat za ruce a stavit na nohy. Nejdřív jsem se bránil, protože jsem si myslel, že mi chce něco udělat, ale ne, ten dotyčnej mě táhl kamsi pryč z rvačky. Ani nevím jak se mu to povedlo, ale zanedlouho zvuk rvačky byl vzdálenější a když jsem se odhodlal otevřít oči, byl jsem v zákulisí. Nebo to tak aspoň vypadalo. První jsem viděl něčí nohy, až když jsem si všiml těch kolen, tak mi to došlo, byl to basák tý skupiny, bohužel mě bolela hlava, abych si vzpomněl jakej název si to dneska Ray črtal do sešitu. Pak jsem znovu zamžoural očima a tentokrát jsem uviděl toho člověka, na kterýho jsem zíral celej večer.

"Uh, hej… jsi v pohodě?" Ptal se mě a prohrábl si vlasy, aby si je dal za ucho, ale stejně tam nedržely. Jen jsem se pro sebe zamračil. Tak si to shrnem. Ležím na studený podlaze, zmlácenej od padesáti lidí, pošlapanej, psychicky vypjatej kvůli útěku z domova a mám být v pohodě?
"Ne." Řekl jsem mu paličatě, ale on se pousmál.
"To nikdo z nás." Dodal tajemně a pak se trochu oddálil.
"Franku! Tys nakonec přišel?" Octl se tam další člověk. Ray.
"Umm… Jo…" Snažil jsem se posadit, i když to pěkně bolelo, nakonec se mi to podařilo.
"Vždyť jsi měl něco na práci, ne?" Zamračil se krátce Ray, ale bylo vidět, že měl celkem radost, že jsem tu, polomrtvej, ale byl jsem tady.

"Zvrtlo se to." Snažil jsem se nad tím mávnout rukou, ale bolelo to.
"Aha… Jo, asi bych tě měl představit… Tohle je Mikey, Bob a Gerard." Ukazoval postupně na kluky.
"Já jsem Frank." Slabě jsem se usmál. Jen mi kývli nazpět na pozdrav.
"To je naprd." Vykoukl Mikey ven ze zákulisí a hned se vrátil, "Začali jsme tak epicky a nějaký debilové se začnou prát." Zakroutil hlavou.
"To se v takovejch podnikách stává no." Pokrčil rameny Bob, "Zejtra to snad bude lepší, po tomhle incidentu tu bude míň lidí, který nás už znaj." Pokračoval.
"Asi jo." Přitakal Mikey, "Ale stejně… Co teď?"
"Co by, musíme Franka dostat k Jamie, aby mu na to dala nějakej led a nám nějaký pivo." Pokrčil rameny Ray a pomáhal mi na nohy.
"Jak se chcete dostat přes ty lidi?" Zeptal jsem se nechápavě.
"Půjdeme zadním vchodem do kuchyně." Osvětlil mi to Ray, když mě podpíral a vykulhal jsem ze dveří, "No a jak se ti vlastně líbily ty… dvě písničky?" vyptával se mě.
"Byli jste epický, fakt, divim se, že si vás ještě nikdo nevšimnul." Vychvaloval jsem je. Gerard se otočil a usmál se a pro mě bylo chodit ještě těžší, než předtím.

"V takovýhle díře těžko." Opáčil a začal zase o něčem mluvit s Mikeym, Bob šel mlčky vedle nás. Do kuchyně jsme se dostali bez jakýkoliv potížích. Jamia už tam čekala, jako kdyby věděla, že přijdem. Hned vytáhla pět piv z lednice a podala nám je a mně hledala nějaký led, co bych si mohl dát na oko. Poděkoval jsem jí, když mi to podala.
"Dneska je to pěkně divoký, poldové budou mít co dělat, aby je zkrotili." Vykoukla přes okénko ve dveřích ven. Mikey si sedl na stůl, kde jsme se všichni opírali, až na Boba, který si sedl na jedinou židli, která tu byla.
"To bude v pohodě." Začal Bob.
"No jo, jestli tu ale napáchaj extra škody, šéf to bude muset všechno zaplatit, což znamená nižší plat." Rozmáchla se rukama.
"Ach bože, já ty prachy potřebuju." Zakňoural Ray, "Tohle mi byl čert dlužen." Nasupil se. Ještě před pár hodinama by byly prachy poslední věc, o co bych se staral, ale teď se o to starat musim, najít si nějakou práci, abych si mohl něco malýho najít.
"Hele Franku, kdo tě tak vůbec zřídil? Když jsi přišel na bar, tak už jsi jednoho moncla měl." Poukázala na mě Jamia a na led, který jsem si tiskl k oku. Moje koutky úst poklesly ještě o něco víc, moc jsem se neměl k tomu si tu vylejvat srdce někomu, koho ani neznam, ale stejně jsem odpověděl.
"To táta." Pak zavládlo ticho. Ray se zadusil pivem, když jsem to řekl.
"Vždyť jsi s nim měl vždycky dobrej vztah ne? Teda aspoň, co jsem zaslechl ve škole…" Namítl Ray.
"Vy spolu chodíte do školy?" Vyptával se Mikey.
"Jo, máme spolu matiku a tělák." Přitakal spěšně Ray, ale pak se zase vrátil ke mně, čekal, až mu něco odpovim.
"Ehm… No… Jestli počítáš to, že mě vídá jen pákrát do roka a ani se o mě nezajímá jako dobrej vztah, tak to potom jo." Pokrčil jsem rameny a Ray jen vědoucně přikývl.
"Tak proto jsi tady." Začal si to dávat dohromady.
"Tak nějak." Přikývl jsem.

"Jo, málem bych zapomněla. Franku, tohle sis nechal na baru, když jsi šel blíž k pódiu, zachránila jsem to dřív, než to někdo vzal." Vzpomněla si Jamia a podávala mi mojí tašku, čímž nasadila korunu, teď na mě všichni pohlídli ještě větším nechápavým výrazem. Jen jsem si unaveně povzdechl, tak fajn, povim to.
"Dobře… Tak jak jsem říkal, že se s rodičema nevídam… Oni o mně nic nevěděj… No a dneska se vrátili z Tokia a začali mě po pár minutách zase přehlížet, táta mi pak začal lajnovat budoucnost a jelikož jsem neměl dobrej den, tak jsem prostě vybouchnul, vybalil jsem na ně všechno, co si o nich myslim, tak mě táta vykopl z domu… máma ho nakonec ale ukecala, ať to nedělá, tak přišli ještě s lepšim nápadem jak se mě zbavit, poslat mě někam do školy na Aljašku, s nějakym zaměřenim na morálku, nebo co." Nadechl jsem se, abych mohl pokračovat, ostatní tiše vyčkávali, "Takže jsem se radši sebral a odešel… A jsem tady." Dokončil jsem to a pak zavládlo takové trapné ticho a já se cejtil hloupě, že jsem to takhle začal říkat lidem, který ani neznam, ale působili na mě tak nějak… já nevím, prostě že jim můžu věřit.
"Takže jsi zdrhnul… Ještě k tomu tě tady zmlátili a nemáš kam jít." Shrnul to Ray. Jen jsem kývl.
"Wow, chlape, máš teda den blbec." Okomentoval to Bob a s tím se nedalo nic, než jen souhlasit.
"A co Stephanie, se kterou chodíš, ta ti pomůže ne?" Zeptal se znovu Ray, měl starost. Ale Stephanie by byla ta poslední, za kterou bych šel. Jen jsem se od srdce zasmál.

"Ona si myslí, že spolu chodíme… Ale to jen proto, že má prachatý rodiče stejně jako já. Souhlasil jsem s tim, když mi bylo sedmnáct a byl jsem namol, nesuď mě, jinak bych to nikdy neudělal. Teď jsem prakticky bezdomovec, poslala by mě ty víš kam, kdybych se teď u ní objevil. Teď pro ní nejsem nic, než jen další nula." Mávl jsem nad tím rukou.
"Franku, jestli ti můžu nějak pomoct…" Začala Jamia, "Třeba s prácí… Tady je jí dost, určitě by se pro tebe něco našlo, neplatí se tu tak hrozně." Byla moc laskavá a určitě bych s ní vycházel víc než dobře.
"To by bylo fajn." Přitakal jsem.
"Tak domluveno, zítra se stav odpoledne, nějak to vyřídíme s šéfem, platí?" Přišla ke mně a nečekaně mě objala, jen jsem jí objal nemotorně zpátky. Bylo to zvláštní, že člověk, kterého znám sotva pár hodin pro mě dělá víc než lidi co jsem znal celý svůj život.

"Díky." Zaskřehotal jsem zpátky.
"V pohodě… Byla jsem ve stejný situaci. Jen mě z domu doopravdy vykopla máma a mně nezbylo nic jinýho než jít dělat sem. Ale už to není tak hrozný, našla jsem si tu kamarády a přítele, společně to zvládáme, u tebe to bude stejný." Uklidňovala mě. Jen jsem přikývl.
"Doufám." Dodal jsem. Kluci se mezitím začali bavit o něčem jiném, asi o zítřejším koncertu, jestli by neměli změnit pořadí písniček a tak dále.
"Hele Gerarde," Oslovila ho Jamia a on se na ní otočil, "Neříkal jsi mi něco takovýho, že máš na starosti nějakej ten menší hotel, co vlastní váš táta?" mrkla ještě na Mikeyho. Gerard přikývl, měl jsem v puse jak v polepšovně, když to říkala, věděl jsem, kam to míří.
"Jo, prakticky tam s Mikeym bydlíme, je to jen o jeden blok dál." Střídal pohledy mezi mnou a Jamiou.
"Tak bys tam Franka mohl aspoň na dnešek ubytovat, ne?" Navrhla mu. A je to tady. Zabořil jsem pohled do země, ale věděl jsem, že na mě Gerard kouká.

"Jo, to je dobrej nápad, zařídíme to." Odpověděl Gerard, a když jsem se podíval na Mikeyho, tak se jen usmál. Když jsme dopili asi další dvě piva, uznali jsme, že bychom se měli vydat pryč. Jamia se se mnou rozloučila objetím a slovy: "Bude to lepší, uvidíš." A to mi dodalo sílu. Byl jsem vlastně rád, že jsem sem přišel, potkal jsem zajímavý lidi, Ray se během pár minut stal lepším kámošem než byl kdokoliv jinej v tý mojí bejvalý partě a Jamia byla teď něco jako můj guru. Sice mě zbili, ale ten večer stál za to. Kluci si nechávali aparaturu tady, protože tu zejtra hrajou znovu a jelikož jsme měli v sobě nějaký ty promile, tak jsme šli k tomu ubytování pěšky. Bob s Rayem se přidali. Ray říkal, že doma stejně nikoho nemá a Bob ani nemusel nic říkat, aby se k nám přidal. Zkrátka prosté: "Tak já jdu s váma." stačilo.

"Tvůj táta vlastní hotel?" S alkoholem v krvi bylo o něco snadnější s Gerardem mluvit.
"Jen takovej malej, vlastně ani pořádně nevim, proč ho koupil, moc nevynáší, bude to tou čtvrtí." Pokrčil rameny a podíval se na mě, pořád jsem nemohl uvěřit tomu, jak strašně krásnej je a že se mnou vůbec mluví. Tohle by si přála kdejaká fanynka.
"A jak to, že se o něj staráš ty?" Vyptával jsem se dál.
"Táta se rozhodl rozjet nějakej jinej obchod a tak řekl, že tenhle hotel zdědíme půl na půl s Mikeym. Takže se o něj staráme už teď. Peníze sice jsou jeho, nějaká část naše, ale jinak chod hotelu zařizujeme my." Vysvětloval mi a věnoval mi další pohled. Nešli jsme moc dlouho a studený noční vzduch mi udělal celkem dobře. Ta scéna, co se dneska odehrála v mým bývalým domě mi připadala jako rok stará událost, pomalu jsem na to přestával myslet. Bylo mi líto jen Nancy. A té kytary, kterou jsem tam nechal.
Zanedlouho jsme stáli před velkým starším cihelným domem se spousty oken a mohutnými dřevenými dveřmi, které vedly do recepce. Všechno tu bylo udělané do staršího, ale luxusního stylu. Každopádně to vypadalo trochu strašidelně. Na recepci dřímal nějaký chlapík s knírkem a Gerard ho vzbudil zacinkáním na zvonek. Chlápek zachrápal, otevřel oči a hned se postavil.

"To nic, Charlie. Jen potřebuju nějaký další tři volný pokoje." Pověděl mu tiše Gerard. Charlie zamžoural očima a až pak mu teprve došlo, co mu Gerard říkal.
"Je mi líto, šéfe. Dneska máme ku podivu volnej jenom jeden dvoulůžkovej pokoj." Zamlaskal ospale na zastaralou obrazovku monitoru.
"Co se stalo, že je tu plno?" Vyptával se okamžitě Mikey a naklonil se přes recepční stůl aby se podíval na monitor.
"Ve městě je nějaký fotbalový utkání, to víte, lidi pak jdou slavit a domů neodjedou a potřebujou levný ubytování, jako třeba tady. Vlastně můžeme bejt rádi, aspoň nám to víc vynese." Usrkl si již studeného čaje na stolku.
"Pfff… No nevadí, tak Bob s Rayem můžou spát v tom jednom pokoji a Frank může jít buď ke mně nebo k Mikeymu." Mávl nad tím rukou Gerard a vzal klíče a podal je Rayovi. Měl jsem srdce až v krku. Tajně jsem doufal, že budu sdílet pokoj s Mikeym, protože Gerard by mě nejspíš prohodil oknem, kdyby se náhodou vzbudil, když bych ho šmíroval ve spánku. Na to se znám až moc dobře. Šli jsme nahoru po schodech, protože výtah prý občas vypovídá službu a s mým štěstím by se určitě povedlo, že by se výtah s námi zasekl. Bob a Ray se od nás oddělili ve druhém patře, my jsme šli ještě do třetího.
"Ehm… No… Uvítal bych, kdyby Frank byl u tebe, jestli ti to nevadí… víš, dneska mi má volat Pete a no… však to znáš." Mikey zrudl jak rajče a já proti své vůli taky. Noc v jednom pokoji s Gerardem? Po tom jak jsem po něm slintal celej večer?

"Jasně, vy hrdličky." Zasmál se Gerard, "Hele a kdy sem konečně dostane ten svůj línej zadek z Chicaga, aby tě viděl zase taky konečně osobně?" tázal se.
"No… Zmiňoval se, že by mohl přijet tak začátkem příštího měsíce. Už se nemůžu dočkat." Usmál se plaše Mikey. Tiše jsem naslouchal jejich rozhovoru a pak mi to došlo - Pete je přece klučičí jméno ne? A soudě podle toho, jak o něm Mikey mluvil… Mikey je gay? Nevím, co mi na tom přišlo tak zvláštního, možná jsem nebyl jenom zvyklej vídat někoho, kdo je v tomhle směru… jako já.
"Tak ho pozdravuj, dobrou Mikey." Rozloučil se s ním jeho brácha, když Mikey odemkl dveře od svého pokoje. Mikey jen kývl nazpět, když jsem se s ním rozloučil i já a Gerardovi věnoval zdlouhavý laškovný pohled typu 'užij-si-večer' jen jsem znova zrudl. Nechal jsem se vézt Gerardem až nakonec té dlouhé úzké chodby, k posledním dveřím, kde se zastavil a začal odemykat, střelil po mně takovej divnej pohled, když otevíral. Jako kdyby čekal, že začnu křičet a uteču, co já vim. Takže když jsem se najednou octl v jeho - apartmá? Tak se pro sebe usmál, že tu ještě jsem. Bylo to kupodivu celkem velký, v první části pokoje byl něco jako obývák, byl tu gauč, před ním konferenční stolek a televize, v rohu po pravé straně blízko dveří stál psací stůl se spoustou pokreslených papírů, které padaly i na zem a v zadní část pokoje byla jedna velká neustlaná postel, pak tam byly dvoje dveře, jedny na balkón a druhý nejspíš do koupelny. Můj zrak upoutal ten psací stůl, když jsem k němu došel, abych se podíval blíž na kresby, Gerard se uchechtl, jak jsem zíral s otevřenou pusou.

"To ty?" Poukázal jsem na první obrázek, co mi přišel pod ruku. Gerard jen přikývl, "Teda… Páni. Jseš v tom fakt dobrej, uvažoval jsi i někdy o tom, že bys dělal ilustrátora, napsal komiks, nebo tak něco?" pokračoval jsem.
"No… Než jsem začal s muzikou, tak jsem to měl v plánu. Ale teď je to spíš takový hobby u kterýho si můžu odpočinout a co mě baví." Odpověděl mi, když jsem si odkládal tašku s věcmi na zem. Ještě chvíli jsem se přehraboval v kresbách a Gerard mi ochotně vysvětloval kdo má co představovat, jaký příběh k nim je a já se přistihl usmívat. Poprvé jsem se usmíval bez jakéhokoliv důvodu po dlouhé době. Gerard pak začal soukat něco z kapsy od své kožené bundy. Byla to krabička cigaret. Jednu si vytáhl a nabídl i mně. Neodmítl jsem a společně jsme vyšli na balkón. Gerard chvíli hledal zapalovač, ale byl jsem rychlejší, takže když jsem ho vytáhl z kapsy, zapálil jsem mně i jemu.
"Díky." Řekl prostě Gerard a vyfoukl kouř, "Hele Franku…" začal najednou do ticha. New Jersey se ukládalo ke spánku, sem tam zaštěkal pes anebo někdo zakřičel, ale to nebylo nic nového, obzvlášť ne v týhle čtvrti, "Jsi si jistej, že jsi udělal dobrou věc? Myslim když jsi utekl." Připomínal mi moje životní rozhodnutí, který jsem dneska učinil.
"Jsem… Víš ono vyrůstat ve všem tom luxusu ti nezaplní to prázdný místo uvnitř tebe, chci říct, je to něco příšernýho vědět, že lidi, co tě přivedli na svět, tě maj za chybu, tvůj život maj do detailů naplánovanej a protože mě neznaj, je pochopitelný, že s nima nebudu souhlasit. Už to prostě dál nešlo, musel jsem vypadnout." Povídal jsem mezitím, co jsem popotahoval cigarety. Gerard pomalu přikývl a opět vyfoukl kouř.

"To máš asi pravdu… Ale stejně, možná sis měl něco nejdřív najít, než jsi tohle udělal, chápeš? Hodně lidí jako ty skončilo špatně." Povídal dál.
"Já vim… Ale co jinýho mi teď zbejvá." Odvětil jsem, típl cigaretu a Gerard přikývl a pak se zakřenil.
"No, budeš se toho ještě muset hodně naučit, třeba nevěřit hned všem lidem, který potkáš." A poukázal na sebe s takovým tím sexy zlomyslným úšklebkem. Jen jsem zrudl a zadíval se na svoje kecky, "Protože nikdy nevíš…" pokračoval a najednou stál přímo proti mně, "Na koho narazíš a…" to se jeho ruce uhnízdili na mých bocích a já se nechtěně zachvěl, když mě namáčkl přímo na cihelnou zeď a hleděl mi přímo do očí, takovým predátorským pohledem, "Co po tobě bude chtít." Chvíli jsem přemejšlel, jestli se mi to nezdá. Ale ne, Gerard tu stál, jeho obličej pár centimetrů od mého, jeho prsty zaryté do mých boků a teď jeho pohled střelil na moje rty. Myslím, že jsem přestal na chvíli i dejchat. Už už jsem čekal, že se stane to, po čem celej večer toužím, ale místo toho jsem na svých rtech ucítil chuť cigarety, kterou mi mezi ne Gerard vložil a když jsem popotáhl, hned jí vyndal a já mu vyfoukl kouř přímo do obličeje. Gerard típl cigaretu o zeď a ještě chvíli mě zkoumal pohledem. Pak jednu ruku dal pryč z mého boku a přejel s ní po mé tváři a palcem se dotkl mého spodního rtu. Pak se zachechtal a dotkl se mojí hrudi.

"Dejchej." Zašeptal mi do ucha a pak odešel zpátky dovnitř. Chvíli jsem tam stál na čerstvém vzduchu a přemýšlel, zda se to vůbec stalo. Neměl bych pro jistotu seskočit z toho třetího patra? Když mi konečně došel význam Gerardových slov, cítil jsem se tak nějak nejistě. Ale pořád - byl to Gerard, kterýho jsem se snažil zaujmout celej večer, nebo ne? Tak bych si teď měl přestat stěžovat. Šel jsem taky dovnitř a Gerard byl v koupelně. Ještě chvíli jsem se rozhlížel po pokoji, vrátil se ke kresbám, vzal si něco, co jsem ještě neviděl a sedl si s tím na gauč před televizi. Chtě nechtě se mnou rozlila panika. Kde vlastně budu spát? Tak nějak jsem doufal, že na gauči, protože venku na to Gerard moc nevypadal, jako že by mě tu nechal spát. Těkal jsem očima sem a tam a pak uslyšel, jak zastavil sprchu. Zaslechl jsem kroky, ale i tak jsem se neotočil, jen jsem se díval na ty kresby - už asi po páté.

"Koupelna je volná." Zahlásil Gerard překvapivě blízko, naklonil se přes opěradlo gauče, že byl ten jeho obličej těsně vedle mého. S leknutím jsem nadskočil a věnoval mu takový zvláštní pohled.
"Jo, jasně, dík." Vykoktal jsem ze sebe, vzal si rovnou celou tašku s věcma a zavřel se v koupelně. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a zahleděl se do staršího zrcadla. Vypadal jsem tak nějak - jinak. Oči vykulené vzrušením, možná jsem se i trochu třásl, když mnou koloval ten adrenalin, ale hlavně - měl jsem pár modřin a monclů a já se ptal sám sebe, jak jsem takhle mohl chodit celou dobu před Gerardem a myslet si, že u něj zaboduju. A co to tu vlastně mělu? Vždyť ani nevim, jestli je jako jeho brácha, nebo jako já. On to určitě taky neví. A ptát se ho nebudu, bylo by to určitě zábavný sledovat, jak vyjdu z koupelny s trapným: "Ehm, Gerarde, ty jsi gay?" a čekat na reakci. Plácl jsem se do čela, celý rudý, jak mě tohle napadlo a to se to ani nestalo. Radši jsem ze sebe shodil věci a zapnul sprchu. Podíval jsem se na stoličku se šampóny a sprchovými gely, na to, že tu bydlí jen sám Gerard, má hrozně moc serepetiček. Prostě jsem si vybral něco, co mi přišlo pod ruku a osprchoval se. Natáhl jsem na sebe nějaký věci, co jsem našel v tašce a konečně se dokopal vyjít ven. Gerard ležel na posteli a něco si psal a přemýšlel nad tím, nejspíš nějaký nový songy. Když zaregistroval, že tu stojím, tak se jen zaculil a odložil papír s tužkou. Hodil jsem zase tašku někam do rohu a zapanovalo takové to trapné ticho a já čekal, kdo ho přeruší. Byl to Gerard.

"Kde chceš spát?" Zeptal se mě a já tuhle otázku nechtěl slyšet.
"Já… No… Vyspim se v pohodě na gauči." Mávl jsem nad tím rukou a Gerard jen přikývl, ale pořád se tak přehloupě uculoval. Vzal jeden polštář, co měl na posteli a jednu peřinu, která se mu tam taky válela navíc a podal mi to.
"Dobrou, Franku." Řekl Gerard, když zhasnul a já se dobelhal ke gauči.
"Dobrou." Odvětil jsem prostě a zavrtal se pod peřinu. Voněla přesně jako Gerard a já nenápadně tu vůni nasával celou noc, než jsem usnul.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gee-Bee Gee-Bee | 10. dubna 2013 v 23:35 | Reagovat

paňy to je úplně úžasný!! :3

2 Karolína Karolína | Web | 11. dubna 2013 v 14:17 | Reagovat

Júúúúúú, dobre och nemôžem z Geeho je totátlne úžasný a to ako Frank docela nechápe.... OCH!!!!! júúj ok, chcem daľšiu časť pretože akosi cítim že tento príbeh bude nevyspytateľný takže tak.. :D pokráááččkokookokokok :D

3 Valence poison Valence poison | Web | 17. dubna 2013 v 17:34 | Reagovat

Bože to je úplne úžasnééééé :D Strašne sa teším čo bude ďalej!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama