Kapitola 6.

2. května 2013 v 14:18 | MissFreakyLuce |  Slave
pozn. autora: Zase chci moc poděkovat za příznivé reakce na povídku, vážně mě to těší, že se vám líbí ^^ Jen chci říct, že mám teď nějaký problémy s internetem a nevim, kdy to bude v pohodě, tak se nezlobte, když budu kapitoly zveřejňovat po delších intervalech :/

Tohle bylo tak trapný. Tak trapný. Moc. Moc. Moc. Musel jsem se svléknout, ale Gerard mi s tím musel pomoct, protože jsem byl neschopnej si to sundat sám. Ať už mi ty blbečci zpřelámali cokoliv, vyřídim si to s nima. Protože TOHLE fakt nemuseli. Gerard se tvářil ale úplně v klidu. Ten jeho klid mě občas vyváděl z míry.
Pomohl mi dokonce vlézt i do vany. Panebože, cejtim se jako osmdesátiletá babča. Gerard na chvíli odešel, aby přinesl ručníky a krabičku cigaret s popelníkem.


"Snad sis nemyslel, že si tohle nechám ujít?" Zasmál se, když jsem na něj vykulil oči, jak se tu přede mnou začal bez problému svlékat a pak už bylo ve vaně trošku těsněji a víc teplo. Ale bylo to kupodivu příjemný. Gerard si zapálil cigaretu, potáhl si a relaxovanej zvrátil hlavu vzad a opřel si ruce o okraje vany. Sakra, byl tak sexy. Musel jsem se podívat jinma. Přitáhl jsem si k sobě nějakým záhadným způsobem kolena a opřel si o ně bradu. Ta voda tlumila bolest, uvolňovala svaly.
Gerard se na mě podíval. Uhnul jsem pohledem tím, že jsem se zadíval do vody a hrál si s pěnou. Bylo trapné ticho, když Gerard vypnul kohoutek. Nemluvili jsme. Ani jsme nepotřebovali. Nebo já možná jo. Ale ne. Chtěl jsem obejmout. Chtěl jsem, aby někdo řekl, že budu v pohodě, že mě nikdo nezabije. Ale asi jsem žádal moc.
Nebo ne?
Po pár minutách, kdy Gerard típnul cigaretu se začala voda hýbat a najednou tu byl Gerardův obličej přede mnou. Něžně zvedl mou bradu prsty a přitáhl si mě na rty. Nespěchal. Byl prostě romantickej. A to mi na něm vůbec nesedělo. Proč by měl za potřebu se ke mně takhle chovat? Nepřestával mě líbat, když svojí mokrou rukou vjel do mých, ještě suchých, vlasů. Skoro jsem zapomněl na všechnu svojí bolest. Než mě teda Gerard omylem šťouchnul do žebra. Nebo aspoň do toho, co z toho zbylo.
"Au." Sykl jsem a skousl jsem Gerardovi ret. Ten se jen odtáhl a hladil to místo, kde mě šťouchnul.
"To je ten důvod proč jsi brečel? Bolí tě to?" Zašeptal mi do ucha. Jen jsem se zachvěl a zakroutil jsem hlavou.
"Ne." Odvětil jsem krátce a rozlehlo se to po celé koupelně.
"Tak co se stalo…?" Vyptával se dál. Rozhodně se nechtěl vzdát, protože začal líbat i můj krk a vracet mě zpátky do reality. Teď mi přišlo tak hloupý brečet kvůli snu. Co si o mně bude Gerard myslet?
"To jen… uch… zlej sen." Okomentoval jsem to rychle a kdyby mě nebolela ruka, tak jsem s ní mávnul. Gee se usmál do kůže na mém krku a vyjel se rty zpátky k mému uchu. Jeho ruce se pod vodou dotkly mých kolen a hladily mě po stehnech.
"Pověz mi o tom." Navrhl. Riskovat, že se tu před ním rozbrečím? Ne, díky.
"Už… už si to moc dobře nepamatuju." Lhal jsem. Předstíral jsem, že si nepamatuju všechny ty detaily, Dannyho výraz, jeho hlas, nadávky, krev, bolest, umírání a všechno okolo. Bylo to tak živý. To se nedá zapomenout. A Gerard mi to očividně nesežral, protože jsem špatnej lhář.
"Přivedu tě na jiný myšlenky." Usmál se znovu a políbil mě na rty. Nejdřív něžně a pak si jeho jazyk našel cestu do mých úst. Okay, pořád lepší než se mu svěřovat jako třináctiletá holka s noční můrou. Jeho ruce pořád hladily moje stehna a když se začaly blížit k tomu tam dole, pochopil jsem, o co mu jde. Ale Gerard po mně nic nechtěl. Tak za co…? Asi bych ze sebe měl udělat chudinku víckrát, když mě tohle čeká pokaždý za odměnu.
A… Jo… Doprdele JO.
Bylo to boží.
Netrvalo to dlouho, ale sakra - čert vem objetí, tohle bylo daleko lepší. Zapomněl jsem na všechny bolesti, na celej stupidní sen a i na to, že jsem Frank. Protože to, co Gerard dokáže se svýma magickýma rukama by se mělo zakázat.
Když bylo po všem, čekal jsem, že Gerard to bude chtít oplatit, ale nic neřekl, místo toho se se mnou ještě chvíli ve vaně mazlil, než jsme vylezli ven a on mě zabalil do obrovské osušky. Takovejhle Gerard se mi líbí. Když je tak starostlivej a bojí se o mě. Takhle by mi možná ani nevadilo, co po mně chce. Jen kdyby nebyl tak arogantní a choval se takhle. Bylo by to hned o něčem jinym. Půjčil mi ještě něco na sebe a uložil mě zpátky do postele. Tentokrát si vyčerpaně lehl vedle mě a objal mě jednou rukou. Bylo mi příjemně.
"Snad už se ti nic takovýho zdát nebude." Pohladil mě ve vlasech.
"Snad…" Už jsem pomalu zase usínal, naprosto spokojen, když jsem si pak něco uvědomil: "Sakra, práce!" už jsem se chtěl jít oblíkat, ale Gerard mě chytl pevněji a nepustil mě.
"Volal jsem Jamie, co se stalo, když jsem měl čas. Byla vyděšená a řekla, že to tam zvládne Franku. Šéf ti vzkazuje, že si nemáš dělat starosti a uzdravit se. Prý to bere jako placenou dovolenou." Zamumlal mi ospale do krku. Sakra. Placená dovolená ani po pár dnech práce? To se mám teď jako válet celý dny v Gerardový posteli a nehejbnout ani prstem? Tohle je naprd. Já jsem od přírody hyperaktivní. Ty zranění mě akorát zdržujou. To žebro mě navíc pořád hrozně bolelo, tak jsem se za něj chytl. Gerard mě pohladil po ruce a následovalo to místo, kde jsem se držel.
"Bolí to hodně?" Zeptal se znovu. Nechtěl jsem bejt srab, abych začal kňučet, tak jsem si jen skousl ret a přikývl. Gerard si povzdechl.
"Bál jsem se, že s tebou budu muset zajít do nemocnice." Okomentoval to a umístil letmý polibek na moje rameno.
"Počkej… Nejsem plnoletej, budou chtít volat rodičům… To ne." Začal jsem protestovat, "Určitě je to jen naražený, nebo tak." Mávl jsem na tím rukou.
"Frankie… Půjdu tam s tebou já a budu hrát, že jsem třeba tvůj kmotr nebo něco." Protočil oči.
"A co když-" Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale Gerard mi dal prst na rty.
"Pšššt. Teď spi, probereme to ráno." Protáhl se a za chvíli už spokojeně podřimoval. Pořád jsem si říkal, jestli jít do nemocnice je dobrej nápad. Konec konců, když zavolaj rodičům, jsem mrtvej. Možná bych i uvítal radši Dannyho a jeho partu kámošů, než potkat mámu s tátou. Je už ne. A kdyby viděli Gerarda, nejspíš by ho zažalovali, dostali ho do basy za "zneužívání" a pravděpodobně i násilí, protože by si odvodili, že to udělal on.
To nesmím riskovat. Nemůžu tam zejtra jít. Z toho všeho přemýšlení jsem se unavil a konečně usnul, stejně jako Gerard. Byl to konečně nerušenej, hezkej a hlubokej spánek bez nočních můr. Možná, že díky tomu, že tu byl se mnou on.

"Franku, vstávej, jdeme do nemocnice." Byla první věta, kterou jsem ráno slyšel. Gerard už ani neležel vedle mě, ale stál vedle postele a oblékal se. Jen jsem ospale zamžoural očima a pak si uvědomil, že bych měl začít protestovat.
"No to ne jako." Nahlas jsem odporoval, "Cejtim se už daleko líp!" namítl jsem. Vstal jsem, předstíral jsem, že mě v tom momentě nezasáhla ta palčivá bolest po hrudi a podíval se Gerardovi do očí. Ten si jenom povzdechl a přistoupil ke mně blíž. Čekal jsem, co z něj vypadne, on se však mě dotknul jen jedním prstem a přejel s ním přes hruď až k tomu žebru. Kousl jsem se do rtu, abych nezaklel a nevypískl bolestí.
"Klidně můžu jít do školy." Pokračoval jsem se svýma odvážnýma kecama, i když po týhle větě se na mě Gerard podíval fakt nepřívětivě, skoro naštvaně. V tu chvíli na to žebro Gerard trošku zatlačil a já to nevydržel a cukl jsem s sebou: "Au."
"Snad si nemyslíš, že bych tě pustil na místo, kde jsi k tomu všemu přišel?" Procedil skrz zuby a pak se zhluboka nadechl, sehl se a pošeptal mi do ucha: "Navíc - já o svoje hračky vždycky pečoval." A políbil mě na krk. A v ten moment jsem byl v háji. Povzdechl jsem si, zkusím si ještě trochu zaprotestovat, třeba to nakonec mít cenu bude.
"Ale-" Nestihl jsem to ani doříct a už mě umlčoval svými rty.
"Oblékni se, nebo to mam udělat za tebe?" Zeptal se, když se odtrhl, jenže pak se uculil, "Ale to bych ti moc nedoporučoval, protože to bych se taky nemusel ovládnout tak dobře jako včera." Pobídl mě. Nejdřív jsem zrudl nad jeho slovama a pak nad představou, že mě bude oblékat jako svojí panenku. Tak jsem se radši neochotně odšoural pryč k místu, kde ležely moje starý džíny. Už bych si je měl taky vyprat. Gerardovo tričko jsem si na sobě nechal, vonělo hezky. Teda, ne že vonělo hezky, že bych byl nějakej úchyl na Gerardovu vůni, to vůbec ne, vůbec jsem nefetoval tu jeho vanilkovou vůni celou noc. Sakra, už zase melu. No zkrátka, aspoň to tričko nesmrdělo jako to moje, asi takhle jsem to měl formulovat. Až když jsem se oblékal, zase se mi začaly honit různé myšlenky hlavou. Možná dneska potkám rodiče. Možná už za pár hodin. Co bude pak? Co bude se mnou? S Geradem?
"Gerarde, nemyslím si, že je to dobrej nápad." Vysoukal jsem ze sebe, když už jsem ho pomalu následoval ke dveřím. Byl jsem trochu nervózní. Z toho všeho, co mě mohlo čekat. Co mohlo zatrhnout mojí svobodu. A už bych nikdy nebyl volnej. Možná bych mohl takhle zavařit i Gerardovi. Gerard však mojí větu naprosto ignoroval, protočil oči a táhnul mě ven. Už to bylo trochu lepší, chodit jsem mohl, takže mě Gerard ani nemusel podpírat. I když by to určitě udělal velice rád, kdyby měl příležitost.
Dole v jídelně nikdo nebyl. Všichni byli už ve škole. Nejspíš i Mikey. Když Gerard viděl, jak se rozhlížím, tak mi řekl: "Najíme se pozdějš, víš… kdyby ti chtěli dělat krevní testy, nebo něco. Nevyznam se v tom." Mávl nad tím rukou a táhl mě zadními dveřmi hotelu na dvůr, kde bylo zaparkovaná moje motorka, nějaký červený auto a kabriolet. Už jsem mířil k tomu červenýmu, ale Gerard mě zatahal za rukáv a táhl mě ke kabrioletu s černou barvou.
"Děláš si ze mě srandu? Ty máš kabriolet?" Vyjevil jsem se na něj. Gerard mě probodl pohledem, zatímco jsem se smál, "Promiň, promiň, já jen - vždycky jsem si představoval, že kabriolet říděj spíš holky." Snažil jsem se si to vyžehlit. Gerard jen vystrčil bok a vypadal jak nějaká modelka.
"To je BMW E34 M5 cabrio, Franku. Je to auto i pro chlapy." Odfrkl si, zatímco jsem se pořád potutelně usmíval, ještěže ten kabriolet není růžovej. Gerard si sedl za volant a já na místo spolujezdce, nasadil si frajersky svoje sluneční brejle a já jen čekal, kdy pustí v rádiu něco jako Britney Spears a já budu zpívat texty jejích písniček s rukama nahoře a ucítím vítr ve svých vlasech. Ten kabriolet by nebyl tak špatnej, vlastně tolik holčičí nevypadal, ale prostě už jen to, že je to kabriolet. Jeho design se mi nelíbil.
Gerard se snažil vyladit nějakou stanici, zatímco startoval, ale pak to vzdal a hodil tam Misfits. Celou dobu do nemocnice bylo ticho. A já si s každým ujetým kilometrem říkal, že to je všechno blbej nápad a že to skončí špatně. Měl jsem žaludek jak na vodě, když jsme parkovali u nemocnice a dalo mi co proto, abych se odpoutal a odvážil se jít ven z auta. Gerard mi dal povzbudivě jednu ruku kolem ramen. Nejspíš mu nedělalo problém navázat fyzickej kontakt na veřejnosti. Kéž bych byl taky tak odvážnej a nebál se toho, co by si o mně lidi mysleli, kdybych za nima přišel s tim, že jsem gay. Ale na to jsem teď nemyslel. Byl jsem nervózní z toho, že to může bejt vážný, to moje zranění a že budou chtít zavolat rodičům. Sakra.
"Dobrý den, tady přítel je zraněný… dostal se do jedné… nepříjemnosti, nevypadá to tolik vážně, ale radši jsme přišli si to ověřit." Slyšel jsem Gerarda říkat jedný sestře. Počkat, řekl přítel? Myslel přítel jako PŘÍTEL? Ne, zklidni se Franku, jsi jen jeho hračka, určitě myslel přítel jako kamarád. Jsi zas naivní a něco si namlouváš. Ani nechápu, proč mi to udělalo takovou radost, když o mně takhle Gerard mluvil, když měl jednu ruku okolo mých ramen. Sestra přikývla a poradila nám, kam máme jít. Šli jsme k nějakýmu postaršímu doktorovi, který mě musel "ohmatat". Nafoukl jsem se a našpulil pusu, když jsem si musel sundat tričko tady v ordinaci i před Gerardem a nechat se tím dědulou ošahávat, když byl nejspíš i napůl slepej, protože to co měl na očích vypadaly spíš jak dva půllitry než brejle. Dědula nás poslal na rentgen a měli jsme se mu pak přijít znovu ukázat s výsledky. Šli jsme tedy na rentgen a pak čekali s Gerardem asi hodinu na výsledky. Bylo to úmorný. Sedět na chodbě a chodit si pro levný kafe z automatu.
Nakonec si nás zavolal doktor k sobě.
"Není to nic vážného, bál jsem se, že to bude zlomené, ale naštěstí je to jen hodně pohmožděné. Každopádně, měl jste štěstí, mladý muži, stačilo málo a nemuselo by to tak dopadnout." Podíval se nejdřív na mě a pak na Gerarda, který přikývl, "No, teď bychom měli zavolat rodičům, protože jste ještě nezletilý a já vás nesmím poslat s žádostí o recept k mému kolegovi, protože by vám ho nenapsal. A vy nejste pravděpodobně jeho rodinný příslušník, nebo svěřenec, tak to také nepůjde." Otočil se na Gerarda. V tu chvíli jsem si nahlas polkl. To ne, co budu dělat? Uteču?
Doslova jsem zmrznul. Co budu dělat? Naši nemůžou přijít, to ne. Nemůžu jim zavolat, ne po tom všem, nesmí to skončit, navíc vůbec ne takhle tragicky. Pevně jsem doufal, že jsou na nějaký pracovní cestě. Ale pak mě to trklo - v těhle chvílích tu pro mě máma nikdy nebyla, byla tu Nancy. Měl jsem ohromný štěstí, že jsem měl její číslo.
"Tak… můžu si zavolat?" Ozval jsem se konečně. Gerard po mě hodil nechápavý pohled, když mi podával svůj telefon, protože jsem ten svůj zapomněl v jeho pokoji a doktor jen přikývl a nechal nás chvíli osamotě. I tak se Gerard na nic neptal. Když jsem vytáčel její číslo z papírku, který jsem měl v těhle starejch džínách. Ach jo, kolikrát mi už zachránili život. Chvíli to vyzvánělo, než se ozvalo roztřesené: "Haló?"
V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí. Nancy pro mě moc znamenala, byla jak moje máma. Vychovala mě. Chyběla mi, tak moc. Dokonce i to, jak mě flákala utěrkou, vždycky to se mnou myslela dobře. Bylo mi teď líto, že jsem s ní nestrávil tolik času, kolik bych si přál.
"Haló?" Ozvalo se znovu a Gerard přejel prsty po mojí ruce, to mě vytrhlo z mého přemýšlení a směru, kam jsem se ubíral.
"Ah… Oh… Ummm…." Jasně debile, úžasnej začátek, "Ahoj Nancy… Tady Frank." Představil jsem se konečně. Potom byla značná chvíle ticha, ale slyšel jsem její přerývavý dech, než na mě z telefonu vybalila: "Panebože Franku, Frankie, jsi v pořádku? Chodíš pořád do školy? A kde teď bydlíš? Máš na jídlo? Nepotřebuješ peníze? Oblečení?" Třásl se jí hlas, nejspíš měla taky na krajíčku, jako já. Kdybych na její přízvuk nebyl zvyklej, asi bych solidně nepobral, co mi říkala, jak mluvila rychle.
"Jo jo, Nancy… žiju… Ale, no, popral jsem se. Teda já ne. To oni se na mě vrhli. A - no, jsem v nemocnici-"
"Cože!?" Vyjekla, "Frankie! Hned tam jedu! Jak si se tam dostal?!" vyšilovala.
"Neboj Nancy, není to nic vážnýho, jen mám pohmožděný žebra. A no… umm… je tu se mnou kamarád, u kterýho teď bydlim. Potřebuju jen někoho dospělýho, aby mi napsali prášky na bolest, mohla by jsi prosím přijet?" Zeptal jsem se jí konečně.
"Samozřejmě, že ano! Už nastupuji do auta! Co je to za přítele!? Znám ho?" Začínala být upřímně zvědavá, když věděla, že to není nic vážnýho.
"Uh… no… představím vás, až přijedeš. Jsem na rentgenu, najdeš mě tu." Řekl jsem jí poslední slova.
"Dobře Franku… a počkej ještě - jsem moc ráda, že jsi zavolal." Zavzlykala. Mně se roztřásl spodní ret.
"Taky tě rád slyším." A pak to už položila, protože musela řídit. Podal jsem mobil zpátky Gerardovi. To se začal poprvé vyptávat kdo Nancy je. Tak jsem mu vyprávěl o tom, jakej jsem byl zmetek jako malej a ona byla jediná, která si mě uměla srovnat, vychovala mě a jediná mě opravdu doma milovala.
Za několik minut jsem uslyšel její hlas podruhé. Tentokrát ale daleko blíž. Hned vedle u doktora v ordinaci. Já jsem zatím seděl na nějakým lůžku za záclonou vedle. Slyšel jsem, jak se na mě Nancy ptala, chtěl jsem zaječet, že jsem tady, ale místo toho, jsem chtěl radši počkat, až jí to galantně řekne ten doktor, ale to bych nebyl já, kdybych se neklepal nadšeností.
"Jsem tady!" Vyhrkl jsem ze sebe. Když se tu přede mnou objevila, rozbušilo se mi srdce. Ten pocit, který jsem cítil bych přirovnal asi k tomu, když děcko pošlou na začátku léta na dlouhej tábor rodiče a to dítě si přeje být už doma a pak ten moment, když uvidí znovu svojí mámu po takový době, ta radost, tak přesně to jsem cítil.
Ona to nejspíš cítila stejně, pevně mě stiskla v jejím objetí, jako kdyby právě nalezla jejího dalšího ztraceného syna. Ano, měla své syny, ale jeden už žil kdesi v New Yorku a byl zatížen prací v kanceláři a ten druhý byl na univerzitě, tak žila sama, no - se mnou.
Když mě Nancy náhle pustila, střelila nedůvěřivý pohled po Gerardovi, Gerard jí ho ale oplatil jedním ze svých šarmantních úsměvů.
"Umm… Nancy, tohle je Gerard, ten kamarád, o kterým jsem se zmiňoval." Jasně, kamarád, kterej mě nechá u sebe bydlet za to, že mu dělam děvku, ale to je vedlejší. Odkašlal jsem si nervózně, jak tam ti dva stáli pořád v tichu a zírali na sebe. Nancy povytáhla jedno obočí a sjela si ho pohledem od hlavy k patě a nakonec od něj odvrátila pohled, ale ten její obličej jsem znal, trochu se jí chvěla pusa, podle mě mu chtěla říct něco jako: "No, moc dobře se o Franka nestaráš, zhubnul. Vsadím se, že neumíš ani namazat máslo na rohlík." Bylo by jí to totiž podobný, ale místo toho si jen povzdechla a přikývla a nakonec pohlédla na mě se slovy: "Kde je ten doktor, který ti má napsat ten recept?"
Takže jsme se společně vydali do chodeb nemocnice za tím dědulou co mě ochmatával.
"Dědula" mi předepsal jakýsi prášky proti bolesti a mastičku, kterou si mám prej mazat na hrudník. Podle Gerardova úšklebku a zamrkání jedním okem jsem usoudil, že tuhle činnost mile rád převezme za mě. Vyšli jsme pak společně zase z ordinace ven, tentokrát jsme šli do lékárny vyzvednout všechno potřebný a následovně jsme se všichni odloudali na parkoviště.
Nancy mě tam nechtěla opustit. Pořád mi upravovala moje rozcuchaný vlasy a tiskla mě ve svém mateřském a milujícím obětí. Přerývavě jsem dýchal - snažil jsem se nebrečet. Nechtěl jsem brečet na veřejnosti. V náručí svojí bývalý chůvy. A před Gerardem. I když mě jednou brečet viděl. Už už nastupovala do auta, když v tom střelila pohledem na tašku, která byla umístěna na sedadle spolujezdce. Byla velká a byla mi jaksi povědomá.
Byla to moje cestovní taška.
Tak mě ještě chytla za ruku, přešla auto a tašku mi do tý ruky dala. Skoro mi ta ruka upadla. Někdy si říkám, že Nancy má nějakou prazvláštní sílu, co jí naučil nějakej guru v deštnym pralese, nebo tak něco. Povytáhl jsem na ní jedno obočí, jako ona předtím na Gerarda a ona se jen slabě pousmála.
"To jsou nějaký tvoje věci. Prakticky jsem se snažila zabalit většinu tvého pokoje do jedné tašky. Oblečení, kosmetika - dokonce i ta tvoje tužka na oči, laptop… Ach, málem bych zapomněla - počkej ještě." Osvětlovala mi to a nakonec cupitala za zadní část auta a otevřela kufr. Čekal jsem, co vytáhne a když jsem to spatřil, zeširoka jsem se na ní zaculil. Bylo to pouzdro s mojí kytarou. Kdyby mě to žebro nebolelo, skákal bych radostí. Jen jsem jí šťastně objal a vzdechl.
"Děkuju za všechno, jsi nejlepší." Zašeptal jsem jí a ona mě jen konejšivě pohladila po zádech, měla zase na krajíčku a já taky.
"Kdybys něco potřeboval - cokoliv, stačí zavolat. Jsem tu pro tebe, Franku." Chvěl se jí už hlas, takže bylo lepší, když jsme se odtáhli a přestali říkat tyhle dojemný věci.
"Děkuju." Bylo mi tak blbý, že jsem se nezmohl na nic jinýho, ale já jí musel poděkovat. Za všechno co pro mě už udělala. Loučení s Nancy bylo srdceryvný, ale něco mi říkalo, že jí nevidím naposledy a možná díky tomu to bylo tentokrát lehčí. Gerard stál opodál, natáhl ruku, aby mi pomohl s taškou a kytarou. Naložili jsme to do auta a vydali se zpátky do hotelu.
Celou cestu bylo ticho a Gerard ani nezapnul rádio. Když jsme konečně parkovali za hotelem, tak jsme ještě chvíli seděli v tichu v autě, bylo jasný, že mi chce Gerard něco říct.
"Franku, proč jsi vlastně tady? Máš kam jít." Přerušil ticho. Já dlouho nevěděl co na to říct. Bylo to jako kdyby mi naznačoval, že mu tu vadim. A proti svojí vůli se mi nahrnuly slzy do očí, tak jsem jen odvrátil pohled ven z auta. Gerard se nehýbal. Čekal na mojí odpověď.
Tak… konec?
"Mam… se sbalit a odejít? Zavolat Nancy…?" Odvětil jsem se zastřeným, slabým hlasem, protože jinak bych asi mohl začít znovu brečet. Náhle jsem ucítil Gerardovu ruku na svém koleni a to mi do radosti moc nepřidávalo, spíš se mi chtělo brečet ještě víc.
"To je tvoje volba." Zašeptal.
"No očividně mě tu nechceš." Otočil jsem se na něj a leskly se mi oči, proto byl vážně zaskočenej. Gerard mlčel. Neodpovídal. Prostě jen vystoupil z auta, zase vzal moje věci a šel směrem k hotelu. Až do jeho pokoje mezi náma panovalo obrovský ticho. Spíš takovej ten klid před bouřkou. Jen co zaklapl dveře od pokoje a dal moje věci ke gauči, se smutkem v očích jsem se na ně podíval. Nemělo cenu si začít vybalovat. Stejně do pár hodin budu nejspíš u Nancy. Gerard pořád mlčel, vytáhl si cigaretu z krabičky a odešel na balkón. Byl jsem si jistej, že mě neslyší, tak jsem trochu povolil obojek a nechal pár slz, ať mi steče po tvářích.
Nechápu, co to se mnou je.
Za celou dobu, co jsem tady, jsem víc emotivní než těhotná ženská. Je to naprd. Ani nevím, proč jsem brečel. Jo, Gerard mi slušně naznačil, že mu tu vadím. Asi mu přidělávam víc starostí, než je potřeba. Možná proto už se po mně ani tolik nesápe, prostě jsem ho přestal bavit. Jako každá jiná hračka.
Asi bych si měl začít balit.
Obcházel jsem po pokoji, hledal svoje věci a házel je do tašky, se kterou jsem přijel. Hodil jsem zavazadlo na postel a díval se, jestli jsem něco nezapomněl. Podíval jsem se na sebe. Měl jsem pořád Gerardovo tričko, sundal jsem ho a hrabal se v tašce, abych našel nějaký nový. Byl jsem tím tak zabranej, že jsem se hrozně vyděsil, když jsem se pod těžkou váhou ocitl na posteli a ležel na břiše. Což docela bolelo, ale už ne tak moc. Uvědomil jsem si, že to byl Gerard, co na mě leželo. Honem jsem se snažil utřít oči do prostěradla, aby Gerard nic neviděl.
"Tak se aspoň rozloučíme." Zašeptal mi do kůže na rameni a jeho prsty přejely dolů po mé páteři. Rozloučíme. Řekl rozloučíme. To znamená, že mě tu vážně nechce. Všechno to končí. Chvíli jsem si užíval svobody, zrovna když jsem si myslel, že někam patřím, tak se musí tohle stát. Ale mohl jsem to čekat. Holt prostě nevyhovuju jeho předpokladům.
Je starší než já, zkušenější, může mít kohokoliv. Já jsem stejně jen taková nafukovací panna. A proč to vlastně řeším? Mezi ním a mnou nic není. Nic, kvůli čemu bych měl takhle vyvádět. Byl to jen spolubydlící. Kamarád.
"Franku?" Ozvalo se najednou, "Něco se děje?" zeptal se mě. Byl jsem tak moc zabranej přemýšlením, že jsem ho totálně nevnímal, ani to, co dělal. Už mi pomalu stahoval kalhoty dolů, ale já pořád mlčel a ležel. Gerard svojí hlavu přemístil zase na moje rameno z mých zad.
"Ty brečíš?"
Ach ne. Ach ne. On to poznal. Já vážně brečím? To jsem si nevšimnul ani tohohle? Sakra. Sakra. Sakra.
"Bolí tě to?" Ptal se znovu a přetočil mě na záda, abych neležel na žebrech. Jen jsem si dlaněmi zakryl tvář, abych se na něj nemusel podívat. Ucítil jsem jeho prsty na mém krku, na hrudi, na břiše - a takhle pořád dokola, dokud jsem se trochu neuvolnil.
"To kvůli Nancy? Chybí ti?" Nedal si pokoj.
Za chvíli vzal moje ruce a dal mi je vedle hlavy a koukal na můj uslzenej obličej. Chvěl se mi spodní ret, který jsem si pořád skousával, abych se tu nerozbulel jak mimino.
Chtěl jsem ho praštit. Tak moc. Nechápal, vůbec nechápal o co tu jde. Nechápal, že tu brečim kvůli tomu, že ho budu muset opustit. Tím, že bych ho opustil, opustil bych svojí svobodu, svoje sny a svoje ostatní kamarády. Nechtěl jsem o to přijít. Gerard byl jen spojka mezi mnou a tím světem. Prostě jsem nebyl připravenej na konec, ale Gerard s tím byl očividně smířenej.
"Nechci pryč." Vypadlo ze mě.
"Tak nechoď." Zašeptal mi do kůže na krku, kde mi pak přistávaly lehké polibky.
"Nechceš mě tady." Zavzlykal jsem.
"Nejde o to, že tě tady nechci. Jde o to, že by jsi byl šťastnej víc s Nancy." Povzdechl si, řekl víc nahlas a odtáhl se. Zamžoural jsem na něj očima.
"Já jsem šťastnej."
"Ó, vážně? Chceš si zkazit život stejně jako já? Chceš bydlet s perverzním psychopatem, který ti není schopný dát víc? Chceš dostávat pořád na hubu? Vybereš si tenhle život místo toho slunného života s ženou, která tě miluje jako svého syna?" Díval se mi pořád do očí. Jeho slova mě pálila. Jako kdyby mě chtěl přesvědčit, že to, co dělám, je špatně.
"Gerarde, celej život jsem toužil o tom bejt volnej, žít si na vlastní pěst, tak mi to nekaz přednáškama o tom, co je dobře a co ne. Už jsem si vybral." Skousl jsem si ret.
"Ty víš, že volnej nejsi." Usmál se pro sebe a sklonil se, aby šeptal ta slova do rtů. Nasucho jsem polkl, když pokračoval, "Jsi totiž můj. A teď už z toho nemůžeš vycouvat. Vybral sis." Zatahal mě za vlasy, aby mě k němu přitáhl pro hlubší a intenzivnější polibek. Líbal mě ještě několik minut a mezitím shazoval mojí tašku z postele, aby tu udělal místo. Šoupl mě víc nahoru, abych byl hlavou na polštáři a pokračoval s líbáním. Tentokrát jeho rty byly i na krku a místy i na hrudi, ale pokaždý se vrátil zpátky na rty. Jako kdyby mě provokoval, nebo jako kdyby se spíš snažil ovládnout.
"Čas na namazání tvýho hrudníku." Zamrkal na mě a slezl ze mě, aby našel v tašce tu mast. Chvíli se koukal na obal, pak začal z krabičky soukat instrukce. Vážně? To jako vážně? Jen jsem si netrpělivě povzdechl. Gerard se na mě jen šibalsky usmál a vrátil se zpátky ke čtení. Dělal to až podezřele dlouho. To si to čte všema jazykama nebo co? Znovu jsem netrpělivě zavzdychal. Haló? Já tu ležim už bez trička, začíná mi bejt zima!
Konečně se hnul.
Přišel ke mně na postel, sedl si na mě obkročmo a dal trochu masti na můj hrudník a pak ho jemně rozprostíral prsty a nakonec celou dlaní, bylo to tak příjemný, že jsem musel zavřít oči a relaxovat. Ať už je Gerard jakejkoliv debil a perverzní psychopat, jeho ruce jsou kouzelný. A pořád se musí nechat, že je hodně atraktivní. Je snadný mu podlehnout, i když toho pak možná litujete. Gerard mě mezitím líbal na rty, když mi masíroval hruď a žebra. Ani nevím jak, ale podařilo se mu mě uspat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karolína Karolína | Web | 2. května 2013 v 20:00 | Reagovat

Po tejto časti mám chuť plakať, ale, panebože....mne to prišlo tak strašne dojemné!!!!! som namäkko. Gerard tu bol ale strašne pekný, to sa mu musí nechať, Zatial toto moja najobľúbenejšia časť, a nech sa ti ten internet čo najskôr opraví pretože toto je prosto a jednoducho božííííí!!! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama