Kapitola 8.

10. srpna 2013 v 23:45 | MissFreakyLuce |  Slave
Následující den stanovil jistou rutinu a kritéria, který se dodržovaly v následujících dnech. Byl to prostě takovej denní program. Aspoň do tý doby, než budu úplně v pořádku. Ráno jsem se vzbudil vedle Gerarda, občas si se mnou dopřál sprchu, pak jsme se šli nasnídat, Gerard musel jít papírovat - něco ohledně hotelu, takže jsem trávil odpoledne s Mikeym a přes počítač i s Petem. Občas jsem si říkal, že je divný, že Mikeyho ještě kvůli tý jeho absenci nevylili.



Vždycky, když jsem na to narazil, tak poznamenal, že nikdo prakticky neví, že do tý školy chodí, takže když se tam náhodou objeví, nikdo mu nevěnuje pozornost a nikam ho nezapisujou. Ta jeho "neviditelnost" byla celkem výhoda. A docela jsem mu jí i záviděl.

Každým dnem mi totiž bylo líp a líp, což znamenalo, že brzy se budu moct vrátit do práce, pomoct Jamie, ale bohužel se budu muset vrátit i do školy. Vůbec nevim, co mě tam bude čekat. Další výprask? Mám se bát? Asi se z toho nevyvlíknu. Budou mě šikanovat do konce školy.

Hned po odpoledni stráveném s Mikeym, se objevili občas i Bob s Rayem, když šli ze školy, jen mě informovali o novejch drbech, občas i o nějakym učení. K večeru se vracel Gerard, poslední dobou byl vážně unavenej, když se vracel, takže v noci, když si měl vybírat určitou část "nájemnejch", nezmohl se na nic pro něj namáhavýho. Naštěstí. No a takhle to bylo pomalu každej den.
Ze začátku mi to nevadilo, ale po chvíli mě to přestalo bavit. Snažil jsem se pořád vymýšlet něco novýho, abych se zabavil, ale nebylo tu moc věcí na práci. Jednou odpoledne, když Mikey zase ťukal něco na svým mobilu a já seděl s nějakou knížkou v křesle ve "společenský místnosti", mi přišel na mysl Ronnie. Možná mi ho připomněla nějaká scéna z tý knížky, kdoví.

"Co je Gerard schopnej udělat, když žárlí?" Zeptal jsem se najednou do hrobového ticha. Mikey se na mě zmateně podíval a pak pokrčil rameny.
"Ještě jsem ho žárlit pořádně neviděl. Popravdě každýmu většinou dopřával svobodu, ty jsi první, u kterýho se takhle chová. Víš přece, jak se tvářil, když jsme spolu začali trávit čas v jeho nepřitomnosti." Zasmál se nad tou vzpomínkou, kdy nás Gerard našel u Mikeyho - válet se v posteli, totálně vytlemený a my mu museli hned vysvětlovat, že to není jak to vypadá, "Proč se vlastně ptáš, máš snad někoho v merku?" hrál se mnou ty svoje psychologický finty.
"Umm… Jak se to vezme." Pokrčil jsem rameny a odložil knížku, Mikey se mi stal vážně dobrým kámošem v poslední době, říkal jsem mu prakticky už skoro všechno, "Pamatuješ na toho kluka, kterýho jsem potkal tu noc na baru? Takovej černovlasej, hnědookej." Připomínal jsem mu. Mikey jen přikývl a dodal: "Na tu noc se nedá zapomenout - 'Gerarde, Gerarde prosím! No tak!'" napodobil můj hlas a já zrudl od hlavy až k patě. Ne, na tu noc se fakt zapomenout nedá.
"Uuuh… Um… No, tak zkrátka o mě ten kluk jevil jakejsi zájem… No… A když se k něčemu mělo schýlit, přišel Gerard a ztropil trochu žárlivou scénu, ale neměl důvod. Vezmi si, že je mu do toho prd, s kym já co mam." Bránil jsem se.
"A Gee se tě pak snažil potrestat." Došlo to Mikeymu a zasmál se, "Jinak - děláš si prdel? Neměl důvod? Copak jsi tak slepej, že jsi ještě nepoznal, proč si tě Gerard tak hlídá? Prostě jsi ho víc než zaujmul, chápeš? Má tě rád." Domlouval mi, jenže tomu jsem já nechtěl věřit, Gerardovi šlo v mym případě jen o to jedno.

"Když myslíš." Nechtěl jsem se o tom s Mikeym dohadovat. Navíc - Gerard je pořád jeho brácha, určitě by bránil jeho.
"A co dál? Ty toho kluka chceš nebo co?" Vyzvídal dál Mikey, ale v tu chvíli se v rámu dveří objevil Gerard, zase ztrhanej, ale pořád vypadal dobře. Sakra, měl bych o něm asi takhle přestat přemejšlet. Občas jsem si říkal, jak rychle měním názory a protiřečim si, nechápal jsem se a vůbec jsem se v sobě nevyznal.
"Jakýho kluka, Frankie?" Zeptal se tím svým nevinným tónem. Skoro mě trefilo, jak dlouho zase poslouchal? Slyšel už tu mojí otázku ohledně žárlení?
"Nebuď zvědavej a nestrkej nos do chlapských záležitostí, sestřičko." Vyplázl na něj jazyk Mikey a Gerard jen protočil oči.
"No, nevim jestli mi balení kluka přijde jako chlapská záležitost." Povzdechl si ztěžka a posadil se tentokrát vedle Mikeyho. Protáhl jsem se na gauči a byl jsem vážně spokojen s tím, že už mě nic nebolelo, od toho incidentu utekly už dva týdny a já byl už zotavenej.
"Zejtra budu moct jít do práce." Prohlásil jsem do trapného ticha.
"Jsi si jistej?" Zeptal se mě Mikey. Jen jsem přikývl.
"Už tam nechci nechávat Jamiu samotnou, vsadim se, že šéf z toho mýho 'úrazu' taky nebude nadšenej." Přitakal jsem honem. Mikey mi uznal za pravdu, ale Gerard nemluvil. Mikeymu opět zabzučel mobil a on s tím spokojeným úsměvem začal odepisovat.

Ještě chvíli jsme tam seděli a sem tam prohodili nějaký slovo, než jsem zastrčil knížku zpátky do knihovny a ohlédl se na Gerarda, který si akorát upravoval vlasy. Podíval jsem se z okna - bylo zataženo, nejspíš se schylovalo k dešti a přes šedá oblaka nedopadala na zem žádná sluneční zář. Typický Jersey.
Chybí mi to. Jsem už moc dlouho zavřenej v hotelu, chci se jít projít, tak jsem svůj nápad hned sdělil klukům. Mikey mě prostě ignoroval a dál odepisoval Petovi, tak jsem se postavil před Gerarda a začal ho tahat z křesla, odpovědí mi bylo nespokojené zamručení.
"Zvedni ten svůj línej zadek, Gerarde, musíš taky vědět, jak to venku vypadá za denního světla." Rejpal jsem do něj. Tak dlouho, dokud se nezvedl a nerozhodl se mi vyhovět. Za chvíli už jsme se oba soukali do bund a vyšli ven hlavním vchodem přes recepci. Gerard šel mlčky vedle mě, když jsem se zhluboka nadechl a s úsměvem šel dál.
Čerstvej vzduch. Tohle jsem potřeboval.
Dlouho jsem přemýšlel, kam bychom mohli jít, než jsem si uvědomil, že nedaleko byl park. Chodíval jsem tam jen s Nancy, bylo to vážně pěkný místo, i když nebezpečný. Hlavně pro malý děti. Sem tam se tam našla mrtvola, ale nikdo s tím nic nedělal, po čase to vždycky policie uzavřela jako odložený případ. Ale přes den to nebylo vůbec špatný místo. Bylo tu krásně. Bylo tu uměle vytvořený jezírko, nejrůznější stromy, ze kterejch už spadalo barevný listí, takže se nám společně i s blátem lepily na boty.

Zima se blížila a já se na to celkem těšil. Hned po podzimu je to moje nejoblíbenější období. Podzim jsem měl rád hlavně kvůli Halloweenu - svejm narozkam. Zima byla taky něco kouzelnýho, byl to ten čas, co si pamatuju, kdy jsou na sebe lidi celkem hodný, možná to bylo jen tou vánoční náladou, nebo nákupní horečkou, kdoví, ale na tyhle časy jsem vždycky rád vzpomínal.
To přijeli i mí rodiče a aspoň jednou v roce jsme vypadali jako rodina. Nebo jsme si spíš na to hráli. Asi bych měl takhle přestat myslet, protože mi to může kompletně zpackat náladu. Ale i Gerard se nezdál ve svý kůži, asi taky přemýšlel, nebo vzpomínal. Sedli jsme si v tichosti na lavičku, která tu stála tak opuštěně od všech dalších. Byly na ní vyrytá různá jména, nadávky a tak, takže jsem si vytáhl svůj kapesní nůž a musel jsem se taky podepsat.
Gerard byl ale pořád nezvykle zticha. Zase mi přišlo na mysl, co asi všechno z mýho rozhovoru s Mikeym slyšel. Ale vždyť jsem vlastně neřekl nic tak špatnýho, ne?

"Stalo se něco?" Zeptal jsem se. Wow, tohle byla vážně divná otázka, teda alespoň u nás dvou. Gerard po chvíli zavrtal hlavou a povytáhl obočí, jako kdyby se tím snažil zakrýt, že se něco děje.
"Jen jsem vzpomínal." Řekl. Měl jsem pravdu. Pak jsem si však začal říkat, co to mohlo být, že to Gerarda tak rozesmutnilo. Pořád jsem vedle sebe ryl nožem do dřeva, které bylo trochu nasáknuté dešťovou vodou. Vítr rozevlál koruny stromů a listí na zemi, to byl jediný hluk, kterej jsem teď slyšel. Gerard byl pořád zticha. Něco mi na tom nesedělo. Nerad jsem ho viděl smutnýho, stejně jako nerad vidím smutnýho Mikeyho, když mluví o tom, jak mu chybí Pete. Přisunul jsem se blíž k Gerardovi a řekl tiše: "Pověz mi o tom."
Gerard dlouho váhal, než se dal do vyprávění.

"Ne, to nic, jen mi přišlo celkem vtipný to deja vu." Pokrčil rameny, já však čekal, co z něj vypadne dál, "Víš Franku, před nějakou dobou jsem nebyl takovej, jakej jsem teď. Uměl jsem si užívat života, měl jsem přítelkyni, měl jsem kariéru před sebou, chtěl jsem dělat umění. Netrávil jsem svůj čas papírováním a zneužíváním kluků v mym tmavym pokoji." Pousmál se a já nazpět, "Něco jako láska je stejně divná věc. Na někom ti záleží, tak moc, že bys udělal cokoliv pro štěstí toho druhýho, všeho se vzdal, dělal všechny možný kraviny, jen aby sis tu osobu udržel ve svým životě. A pak to v jedný vteřině skončí, jeden to tak přestane cejtit, začne si připadat hloupě, nebude ho to bavit, nebude chápat toho druhého a vydá se na svojí cestu. Na cestu, která není dobrá ani pro jednoho. A pak je konec. Někdy je to konec dobrej, s tím, že se ještě jednou potkáte, šťastní a vyrovnaní, jindy to končí blbě, že spolu už nikdy víc nepromluvíte, zapomenete. Ale nejhorší konec je smrt, Franku." Než vyslovil tu poslední větu, nechápal jsem o čem mluví.

A pak mi to došlo - jeho bývalá přítelkyně. Byla to věc, na kterou jsem se Gerarda nikdy nechtěl ptát, už jen kvůli tomu, co mi vyprávěla Jamia, jak moc z toho byl zdrcenej. Bylo dlouho ticho, každý seděl se svými myšlenkami.
"Jak se jmenovala?" Odhodlal jsem se zeptat. Gerard se najednou zvedl, asi jsem řekl něco blbě. Neměl jsem se ptát, bude naštvanej, smutnej, nejspíš mě nebude chtít už vidět. Jsem blbec. Ale Gerard nikam nešel, otočil se čelem k lavičce a propaloval ji pohledem, jako kdyby něco hledal. Koukal se na místo u mé ruky, která svírala nůž a vyrývala moje jméno, něžně mojí ruku vzal a odstrčil pryč. Kousek od místa, kde jsem vyrýval stálo nějaké jméno, které mi trvalo dlouho vyluštit, protože bylo pořádně nepořádně vyryté.

"Amelia." Přečetl jsem si nahlas. Jmenovala se Amelia. Seděla na tomhle místě. Pravděpodobně s Gerardem, povídali si a ona dělala přesně to, co já. Dotkl jsem se místa, kde bylo jméno vyryto. V Gerardově očích jsem ucítil jakousi bolest. Pak mi to došlo - deja vu. Neměl nejlepší den a já ho vezmu na místo, kde jsem si myslel, že bude úžasná procházka a místo toho mu vyvolám vzpomínky na jeho zesnulou bývalou. Ještě k tomu se začnu nevědomky chovat jako ona, přesně na stejnym místě. Byla to zvláštní shoda náhod. Cítil jsem se najednou provinile. Koukal jsem moc dlouho na její jméno, že jsem si ani nevšiml, že kousek nad ní bylo vyryto "Gerard", ale mnohem úhledněji. Kousek od nich byl vyrytý asi taky nějaký pár a pak jsem tu byl já - Frank. Prostě Frank.

"Občas to na mě prostě přijde. Vrací se mi vzpomínky, pronásleduje mě to. Jako kdyby to byla moje vina. Mohl jsem jí pomoct, všechno by mohlo dopadnout jinak." Jeho slova mě bolela. Nejen proto, že kdyby se to vše nestalo, nepotkal bych ho a ostatní, ale i proto, že Gerard to dával sobě za vinu.
"Nebyla to tvoje vina." Chytl jsem ho za ruku povzbudivě a Gerard se na mě slabě usmál, to byl signál, že už mu je líp. Oddechl jsem si. Ještě chvíli jsme tam seděli, zatímco já vykrášloval svůj podpis, aby byl skoro tak stejně elegantní jako ten Gerardův. Gerard se mému snažení samozřejmě vysmíval, ale když jsem měl svoje veledílo hotové - zatleskal mi.
Následně jsme se ještě chvíli procházeli po parku - já měl hroznou srandu z plašení labutí a Gerard se mi smál, měl jsem z toho takovou radost, že jsem ho přivedl na jiný myšlenky. Když jsem se už poněkolikáté nakláněl přes zábradlí na lávce, abych mohl vyplašit další labuť, uviděl jsem dvě ruce, jak sevřely zábradlí hned vedle obou mých dlaních. Cítil jsem Gerardův horký dech na svém krku, což jsem uvítal, protože byla už zima. Za chvíli mě už objímal ze zadu a políbil mě do vlasů.

"Někdy si přeju, abys mohl poznat toho Gerarda, kterym jsem byl dřív." Zamručel ospale, nejspíš to říkal spíš pro sebe, tak jsem na to nereagoval, ale on pokračoval, "To bys mě pak možná měl radši." Zachechtal se.
"Já tě mam rád."
Do prdele. Já to vážně řekl. Nahlas? A myslel jsem to tak? Ne, to byla jen čistě galantní odpověď.
"Ale Frankie, nesmíš to soudit jen podle mých dovedností v posteli." Flirtoval. Už tu byl zase ten Gerard, kterýho jsem poznal. Kde je ten citlivej Gerard? Chci ho zpátky. Protočil jsem oči a šťouchl do něj, rozhodnutý ho provokovat.
"A jaký dovednosti? Vždyť za tebe odvádim poslední dobou všechnu práci, tak tu na mě nemachruj." Zašklebil jsem se na něj.
"Říkáš si o to." Pověděl mi, když si vytahoval cigaretu a nabídl i mě. Cestou do hotelu jsme jen potahovali cigaretu a vedli dál náš rozhovor.
"To si jako myslíš, že je nějaká dovednost, když mě přivážeš k posteli jo?" Pokračoval jsem dál. Gerard se jen zasmál.
"Věř mi, Frankie, že vážně nechceš vědět, co ještě dokážu." Plácl mě volnou rukou přes zadek a já mu to oplatil ránou do ramene.
"Pořád o tom mluvíš, ale nějaký činy to ne, co? Neslibuj něco, co nemůžeš dodržet." Zvedal jsem flirtovně obočí. Gerard se zastavil, aby típl cigaretu a pak vyfoukl kouř přímo do mýho obličeje.
"Neříkej dvakrát, dneska v noci se z toho už nevyvlíkneš. Buď si jistej, že budeš zejtra chodit jako kačer." Řekl tím svým "ložnicovým" hlasem a zmizel v hlavních dveřích. On to myslel vážně. Vyfoukl jsem kouř a típl taky cigaretu. Že já radši nedržel hubu.

S každou ubíhající vteřinou jsem byl nervóznější, věděl jsem, že Gerard to myslel naprosto vážně, protože pak už o tom nevtipkoval. Prostě to bral jako hotovou věc a já se z toho nemohl nějak vyvlíknout, když už jsem byl v pohodě.
Proč nemůžu občas fakt držet hubu?
Vždycky se do něčeho dostanu a pak nevim, jak z toho ven. Budu to muset přetrpět. Jak se chýlilo k noci, Mikey se rozhodl si jít "užívat" s Petem k sobě do pokoje a mě s Gerardem nechal samotný ve společenský místnosti.
"Taky bych si dneska mohl vybrat nájemný, co?" Prohlásil Gerard, když přihazoval dřívka do krbu a pak se zvedl a otočil se čelem ke mně. Nasucho jsem polkl a Gerardovi se nejspíš líbilo, jak moc nervózní jsem, protože přišel blíž a sedl si na mě obkročmo do klína a přejel jazykem přes můj krk až k mému uchu, "Snad se teď náš drsňáček nebojí?" zašeptal a hladil mě přitom na hrudi. Zase jsem nad svým tělem ztrácel kontrolu, jako vždycky, když se mě takhle dotknul. Prostě bych ani neměl sílu ho odstrčit.

"Nebojim." Hrál jsem si na drsňáka dál, ale trochu jsem selhal, protože se mi uprostřed slova zlomil hlas. Gerard se tiše a zlomyslně zachechtal, než jeho ruce zajely pod moje tričko a já otevřel pusu, abych dýchal skrz jí, protože to jinak nešlo. Gerard se na mě začal vrtět a to já nemohl ustát, zase jsem se nechal vést instinkty. Dal jsem mu ruce na boky, přičemž jsem mu taky trochu vyhrnul triko a začal udávat jakýsi "tempo". Slabě jsme si zavzdychali do pusy, když se naše jazyky propletly. Gerard mě pak zatahal za tričko a slezl ze mě.
"Přemístíme se." Řekl mi rychle a pak se mnou už pádil přes shody až nahoru do svého pokoje. Stihli jsme to v rekordním čase. Jen co jsme byli u něj, narazil mě k nejbližší stěně a začal ze mě strhávat oblečení, rty odtrhl jen tehdy, kdy mi sundaval tričko a pak já jemu. Nemotorně jsme se přemístili až na postel a tam se chvíli jen líbali a dotýkali se jeden druhýho. Tohle mi nevadilo, popravdě jsem ani nevěděl, co dělám, to prostě to zvíře ve mně. Chtěl jsem víc.
A to Gerard měl pochopitelně v plánu. Za chvíli zapojil jeho ruce do trochu jiný činnosti tam dole. Pořád jsem se snažil být zticha, od tý doby, co beru ohledy na Mikeyho, ale to se Gerard přiblížil k mému uchu a řekl mi: "Nedrž to, rád tě posloucham."

A to na mě bylo zkrátka už moc. Tak jsem se nebrzdil. Nejspíš si to od Mikeyho pěkně schytáme, ale co. Gerard svůj slib z dneška ovšem dodržel. Za chvíli pracoval i na něčem jinym než jen na kámošovi tam dole. Všechno bylo jak jedna velká šmouha, bylo to hrozně rychlý, vím, že Gerard na chvíli odešel, aby se přehrabal ve stolku a našel věci, co potřeboval a pak - pak, jsem křičel bolestí a chápal, proč existujou taky asexuálové anebo proč holky nechtěj s klukama spát hned tak rychle.
Přísaham, že jsem během jedný minuty snad vyřkl všechny nadávky směrem k Gerardovi, ale on se tomu jen usmíval a určoval si svý tempo. Hrozně to bolelo, ale vlastně - po chvíli to nebylo tak hrozný, vlastně - bylo to celkem příjemný a pak narazil na nějakej bod, kterej mě přiměl…
"DOPRDELE GERARDE, aťtěaninenapadnepřestat."
…říkat blosti jako byla právě tahle. Bylo to něco úžasnýho a ta bolest za to stála. Musel jsem mít zavřený oči, protože bych byl asi schopnej Gerarda praštit, protože měl na tváři ten jeho nemožně vítěznej výraz.
Za několik minut bylo po všem a on padl vyčerpaně vedle mě a oba jsme ztěží dýchali. Nemohl jsem se hýbat, vlastně jsem byl trochu namoženej.

"TAK ZA TOHLE MI DÁVÁŠ SVOJÍ SBÍRKU KOMIKSŮ, GERARDE! A CELEJ MĚSÍC MI BUDEŠ NOSIT SNÍDANI DO POSTELE!" Ozvalo se z druhý místnosti a bouřlivé zaklepání.
Gerard vybuchl smíchy a já se radši zahrabal zahanbeně do peřin.
"Chudák Mikey, naše dovádění ho asi odradilo od jeho hrátek s Petem." Okomentoval to Gerard a o to víc jsem se styděl. Chvíli jsme tam takhle leželi, než Gerard zmizel ve sprše a pak jsem ho následoval i já. Podíval jsem se na hodiny a už bylo celkem pozdě a já začínal být vážně grogy, zejtra už půjdu do práce. A taky - škola. Docela jsem se bál, ale co jinýho mi zbejvalo.
"Zejtra půjdu do školy." Oznámil jsem Gerardovi.
"Jsi si jistej?" Bylo mi odpovědí.
"Jo… No, dobře - nejsem, protože jestli mě bude takhle bolet zadek i zejtra, nejspíš se nikam nedostanu." Zahrabal jsem se zase do peřin, když se na mě Gerard tak vítězně usmál. Gerard se taky přikryl a zhasnul světla.
"Na to si zvykneš, zejtra tě to čeká totiž znova, protože jsi můj." To bylo popřání na dobrou noc, "A na toho Ronnieho ani nemysli, jen jestli tě vážně zajímá jakej dokážu bejt, když žárlim." Dodal ještě a já byl rád, že je tma, že neviděl můj zaraženej výraz. Slyšel všechno. Zase.

Měl bych mu asi nasadit štěnici a dávat si na pusu pozor vždycky, když bude nablízku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karolína Karolína | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 9:19 | Reagovat

Oni sa už spolu vypali??? To kedy stihli :D No a Mikey to totálne zaklincoval tým ako na nich cez tú stenu začal kričať, to som fakt nemohla XD , Som fakt zvedavá ako to teraz bude vo Frankovej škole a v práci. Ako to bude s tým Ronniem pretože by som z čsti rada videla Gerarda žiarlivého :D. I keď to by som následne asi komentovala slovami "Chudák Frankie, prečo mu to ten Gerard robí." :D Ale okay, teším na pokračko. Moc, moc , moc, moc, moc, moc, moc sa na to pokračko teším :P :D XD

2 Sasha Sasha | 16. srpna 2013 v 14:36 | Reagovat

Yay ! A já už se bála že pokračování nebude !
Tohle je už jediná frerard povídka kterou čtu, protože je úžasná <3.
Jen já - narozdíl od Frankieho - doufám že takovýhle Gerard zůstane. Je totálně zlatý. Nějaké to postupné zjištění že jim oběma na sobě vážně opravdu záleží by bylo milé, ale bála bych se, že to pak zaběhne do patosu jako všechny povídky. A bude to samý já tě hrozně lovískuju a bla bla bla (a žili šťastně až do smrti). Líbí se mi, že jde vidět že se mají rádi a záleží jim na tom druhém, ale současně je to sprosté a žhavé a ne žádný přeslazený fujtajbl. Me gusta.
A navíc si myslím že Gerard má pravdu. Frank si o tom říká. Může si za to sám. Nemá provokovat. Achjo, nechápu, proč všichni komentují že Gerard je zlý a chudáček Frankie. Vždyť Frank je mnohem horší ! Není to žádný chudáček :D.
Jo, a jestli bude mít Frank něco s Ronniem, tak je to idiot. Ale doufám že to idiot je. Protože taky chci vidět jak to vypadá když Gerard žárlí. A navíc bude mít Gerard trauma <3.

aaah napíšu klidně tisíc kometářů pod různými nickami, když to pomůže aby bylo co nejdřív pokračování ! :D

Rychle, rechle, MOC rychle !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama